„Pozdravy všem posluchačům rozhlasové stanice Radio República. Z Havany k vám mluví Carlos Serpa Maceira, ředitel Svazu svobodných novinářů Kuby……..“

Překvapení bylo veliké: Carlos Serpa Maceira, „nezávislý novinář“, který publikoval zejména v protikubánsky orientovaných sdělovacích prostředcích v roce 2009, je – jednoduše řečeno – Emílio, agent kubánské Státní bezpečnosti.

Orgány kubánského ministerstva vnitra se rozhodly odhalit jeho identitu jako nevyvratitelný důkaz činnosti kontrarevolučních skupinek v zemi, a spolu s tím ukázat i na identitu jejich hlavních ochránců a poradců, na setrvalé pokusy vlády Spojených států amerických o svržení kubánské revoluce, které z ohledem na tento cíl řídí, financují, ochraňují a podněcují nezákonné disidentské hnutí na Kubě.

• Kde jsi se narodil?

Pocházím z Matanzas, z Cardenas, z rodiště studentského vůdce José Antonia Echeverríi. Narodil jsem se 10. října, ve stejný den, kdy v roce 1868 otec vlasti vyhlásil na plantáži La Demajagua heslo „vlast nebo smrt“. Pojmenovali mě Carlos Manuel.

• Ale máš zvláštní vztah k Ostrovu mládeže (Isla de la Juventud)?

Tam žiji a tam se narodila a žila moje dcera, které je dnes už 18 let. Ostrov mládeže je součástí mého života a navždy bude mít místo v mém srdci.

• V jaké souvislosti se zrodil Emílio?

Je to můj pseudonym v rámci kubánské Státní bezpečnosti. Jmenoval se tak můj strýc, který mi věřil. Myslím, že používat jeho jméno bylo nejlepším vyjádřením úcty k jeho památce, kterou jsem vždy hájil. Bojoval na Pláži Girón.„Agent Emílio zahájil svoji misi v roce 2002“

• S kým jsi se tehdy spojil?

Spojil jsem se s tak zvaným Pinarským výborem pro lidská práva (Comité Pinero pro Derechos Humanos), jehož předsedou byl Hubert Rodríguez Tudela, který dnes žije ve Spojených státech. Později jsem přešel k organizaci Základna pro lidská práva a územní podporu působící na Isla de Pinos (Fundación Isla de Pinos de Derechos Humanos y Fomento Territorial), další kontrarevoluční skupince, která na Isle sídlila, a v níž jsem se později dostal na pozici „mluvčího“. V té době jsem začal publikovat své první reportáže v rozhlasové stanici Radio Martí.

Později jsem vstoupil do Svazu nezávislých kubánských novinářů a spisovatelů, což je tzv. tisková agentura se stejným profilem jaký mají výše uvedené skupiny, kterou v té době řídila občanka Fara Armenteros, která dnes rovněž žije v USA.

Carlos Manuel Serpa byl úspěšný v navazování kontaktů s nejvyšším vedením Zájmové sekce USA na Kubě (dále jen SINA) a mezi jiným i s Michaelem Parmly.

• Jak došlo k tomuto kontaktu?

Pracoval jsem jako státní inspektor. Existovaly určité kontrarevoluční struktury, které mě kontaktovaly, což jsem okamžitě oznámil Státní bezpečnosti. V té době bylo rozhodnuto o tom, že zahájím svoji misi.

• Jak jsi se dostal do Havany?

Vzhledem ke komplikovanosti mých úkolů, které jsem měl plnit, jsem se přesunul do hlavního města. Zde bylo možno navázat nejširší kontakty na svět kontrarevoluce.

• Na základě tvé zkušenosti, jaký máš názor na „opozici“ či na „vnitřní disent“?

Kontrarevoluce prodala svoji duši ďáblu. Jsou to žoldáci, nejsou to žádní vlastenci, ani nemají žádné přesvědčení. Pracují za dolary, organizují různé akce, aby dostali peníze. Uvedu jeden příklad: Je to Jorge Luis García Pérez (Antúnez), kterému v zahraničí vytvořili velkou popularitu.

Ten vždy prohlásí, že zorganizuje kontrarevoluční pochod kdekoli na Kubě a na zajištění této akce mu automaticky posílají peníze. Následně informují, že se „manifestace“ zúčastnilo 150 – 200 osob, což je zcela vymyšlené, protože pokud se vůbec něco koná, zúčastňuje se pouze on a dva další provokatéři. A co dělá Antúnez s poskytnutými penězi? Má za ně výborný snadný život.

Dále jsou zde příklady Marthy Beatriz Roque Cabello, která zas svůj jazyk dostává peníze – a víme, kdo je Martha Beatriz - Elizarda Sancheze, Juana Carlose Gonzálese Leyvy – posledně jmenovaný je výkonným tajemníkem samozvané Rady pro sledování lidských práv na Kubě.

Gonzales Leyva se chopil příležitosti být žoldákem s cílem opatřit si osobní výhody, např. některým ženám, se kterými se stýkal, umožnil v rámci Programu SINA pro uprchlíky odjet ze země. Dále například na základě svých výmyslů požaduje od kontrarevolučních organizací v Miami peníze na proplácení účtů za nabíjení telefonů pro „politické“ vězně, aby je později mohl zpronevěřit.

Je zřejmé, že pro žádného z těchto tzv. disidentů morálka nic neznamená. Jediné, co je zajímá, jsou peníze. A navíc, velká část těch, kteří jsou ve spojení s těmito skupinami, došla až tak daleko, že požaduje obnovení blokády naší země.

Mně samotnému jednoho dne nabídli, že mi zřídí blog a dokonce mi řekli, že bude veden pod jménem El Guayacán Cubano. Současně mi vysvětlili, že si přejí, abych vystupoval podobně jako kontrarevolucionářka Yoani Sanchez, že tím získám peníze na živobytí.

• A jak se předpokládalo, že to bude fungovat?

Vysvětlili mi, že prostřednictvím blogu se žádá o příspěvky od sympatizantů a zdůraznili, že „založíme ti blog pod názvem El Guayacán Cubano a ty budeš jeho prostřednictvím požadovat od sympatizantů peníze, abys mohl žít“.

Skutečným administrátorem tohoto blogu je ale Enrique Blanco, radikální kontrarevolucionář žijící v Portoriku, zapojený do Operace Liborio, což je projekt zaměřený na financování tak zvané kubánské opozice ze zahraničí.

On shromažďoval informace na blogu tak, jako bych to byl já a v případě, že jsem se nemohl zúčastnit konkrétní aktivity, téměř vždy spojené s Dámami v bílém, komunikoval přímo s nimi a připravoval zprávy o jimi připravovaných a organizovaných akcích.

• A když hovoříme na téma informace, je obtížné zorganizovat mediální kampaň proti Kubě?

Ne, není to těžké. V mém případě se pouze musím spojit se stanicí Radio Martí a okamžité mi volají zpět. Mohu si hned teď vymyslet nějakou zprávu a oni, aniž by si ji jakkoli ověřili, ji okamžité vyšlou do éteru.

Před nedávnem jsem vytvářel určitou atmosféru okolo soudu s jednou kontrarevolucionářkou. Uvedl jsem, že když jsem vyšel ze svého domu a šel jsem kolem sídla Provinčního lidového soudu v Havaně, uviděl jsem velkou skupinu agentů Státní bezpečnosti a také jsem zaregistroval přítomnost zahraničního tisku, aniž by mě oni zpozorovali....

Zprávu jsem vyšperkoval informacemi o tom, že však agenti Státní bezpečnosti si mne povšimli, přinutili mě si nasednout do jejich auta a odvezli mě na blízkou policejní stanici.

Když jsem zavolal do Radia Martí, osoba, která zvedla můj telefon mi vysvětlila: „Když říkáš, že tě ohrožovali, musíš uvést co dělali“. Řekl jsem ano, ať se nebojí a podle toho jsem doplnil svoji zprávu.

Mediální kampaně proti Kubě jsou pravidelně organizovány ze zahraničí. Vždycky jsou to ve značné míře lži týkající se falešných uvěznění či událostí, které se nestaly, ale byly uměle vyfabrikovány.

• Které organizace se nabízejí pro šíření těchto kampaní v zahraničí?

Zcela jistě je to Meziamerická tisková společnost (Sociedad Interamericana de Prensa) známá pod zkratkou SIP a Reportéři bez hranic (Reporteros sin Fronteras) známí jako RSF. Toto jsou dvě organizace, které jsou připravené 24 hodin sedm dní v týdnu šířit jakoukoliv mediální kampaň namířenou proti naší zemi.

• Jak funguje Program SINA pro uprchlíky ?

Cílem Programu pro uprchlíky Zájmové kanceláře USA je dokazovat, že na Kubě existuje skupina občanů, kteří opouštějí Kubu z důvodů politické perzekuce a účelem toho všeho je dokázat, že většina kontrarevolučních elementů, které působí na Kubě, dělá svoji „práci“ uvnitř země.

Před tím, než začala fungovat Sekce uprchlíků, museli kontrarevolucionáři předkládat důkazy, že jsou ze strany kubánské vlády pronásledováni, museli vymýšlet „argumenty“, aby na jejich základě mohli obdržet americké vízum.

Manipulaci se slovem „uprchlík“ dokazuje počet víz, která jsou každoročně v rámci této koncepce udělována. Nicméně poté, co řada těchto individuí dostane právo pobytu v USA, vracejí se z návštěvy na Kubu, aniž by byli obtěžováni či zatýkáni policií nebo Státní bezpečností, jak je to obvyklé u uprchlíků v jiných zemích.

Během provokací, které organizovaly Dámy v bílém v březnu 2010, mě jedna z těch, která patřila ke skupině podporujících žen, požádala o pomoc slovy: „Serpo, potřebuji, abys mi pomohl s nějakými důkazy, protože mám příští týden rozhovor s Refugiados (Sekce pro uprchlíky)“. Soustředil jsem se tedy na její politickou angažovanost. Velkou váhu zde mají fotografie, na nichž jsou Dámy oblečeny v bílých hábitech, protože to je mimo jiné Programem vyžadováno. Fotografie jsou publikovány na Internetu a dále se s nimi pracuje. Opravdu, každá žena, která tam jde na interview, má s sebou fotografie, které pro SINA představují významný důkaz angažovanosti dané osoby.

• V podpoře vnitřních kontrarevolučních skupinek se však neangažuje pouze SINA. Jak se chovají další velvyslanectví?

Zde, v Havaně, je vybraná skupina velvyslanectví členských zemí Evropské unie, které otevřeně podporují podvratné akce proti Kubě a mohu některé z nich jmenovat.

V rámci polského zastupitelství pracoval diplomat jménem Jacek Padee, který měl na starosti politické věci a pravidelně se zúčastňoval akcí tohoto tipu.

Před tím, než ukončil svoji zdejší misi, si ode mne vyzvedl videa, která jsem natočil na různých místech na Kubě s cílem zpracovat dokumentární film o kontrarevolucionáři Orlando Zapata Tamayovi. Tato videa poslal ze svého počítače Pedru Corsovi, šéfovi Institutu historické paměti proti totalitě, což je radikální kontrarevoluční skupina působící v Miami.

Nizozemské velvyslanectví zase podporuje kontrarevoluci materiálně, zejména jim poskytují kancelářské potřeby a také jim umožňují přístup na Internet.

Na zastupitelském úřadu České republiky poskytují kontrarevolučním skupinkám léky a umožňují „disidentům“, aby se zde setkávali s cílem dokumentovat „porušování“ lidských práv na Kubě. .V těchto aktivitách se vyznamenal zejména Petr Brandel, pracovník zastupitelského úřadu. Švédský zastupitelský úřad se také angažuje v podpoře kontrarevoluce.

Rada německého velvyslanectví Volker Pellet se také otevřeně angažuje v těchto záležitostech. Aby podpořil Dámy v bílém v jejich provokativních aktivitách, vyšel z úřadu až na ulici.

K této špinavé hře a licoměrnému chování se vůči našemu lidu a kubánské revoluci se připojily i některé další evropské ambasády působící v Havaně.

Jak a nakolik se angažuje SINA, mohu názorně ukázat na příkladu dvou funkcionářů: Kathleen Duffy a Lowell Dale Lawton.

Na jednom Literárním čaji, který organizují Dámy v bílém, mě Laura Pollán, která je v čele této skupiny požádala, abych přinesl video, na kterém děkuje Národnímu kubánsko americkému fondu za podporu, kterou skupině poskytuje.

Vzal jsem tedy příslušné video, a když jsem mluvil s Duffy, tak řekla: „Už jsem požádala o souhlas své šéfy“ a do svého osobního počítače si video, které jsem přinesl, přehrála. Otevřela mi účet u Youtube a zaplatila ho.

Toto se stalo v březnu a následně mě Laura Pollán požádala, abych této funkcionářce předával zprávy, protože ona je zodpovědná za monitorování domnělého porušování lidských práv v mé vlasti.

S Lowellem Dale Lawtonem šlo o něco jiného. Pořádal mě o zpracování názoru na akce Dam v bílém, zejména poté, co se setkal s odmítavou reakcí a kritikou ve sdělovacích prostředcích v souvislostí s jeho účastí na těchto provokativních akcích.

Lawton obdržel fotografie a reportáže, o které mě požádal, elektronickou cestou. Hned druhý den po kontrarevolučním pochodu svolaném Glorií Estefan v Miami jsem byl v kancelářích SINA. Lawton mě hledal na jedné z adres Internetu, které mají k disposici, protože se mnou chtěl mluvit o samotě, aby získal nové informace o provokaci, která se uskutečnila dne 25. března. Bezpochyby hrubě zmanipuloval téma těchto žen, které mají do SINA neomezený přístup.

Na druhou stranu pokračují až do dnešního dne ve svých provokacích, protože se cítí být pod ochranou kubánské policie a pracovníků kubánského ministerstva vnitra. Vědí, že tyto síly nedovolí, aby došlo k jakémukoli tragickému incidentu, ačkoli to je to, o co se snaží.

A pracovníci Americké zájmové sekce se tak také chovají. Podporují podvratnou činnost nejen Dam v bílém, ale i všech ostatních kontrarevolučních skupinek.

Věřím, že nyní, v souvislosti s rozhodnutím kubánské vlády propustit na svobodu uvězněné kontrarevolucionáře, skončí tato základna pro provokační akce. Z toho důvodu je již vidím, jak jsou plni starostí a snaží se působit na některé Dámy v bílém a mezi nimi i na Lauru, aby nevyužily možnosti odjet do zahraničí, ale aby pokračovaly v tiskových kampaních, aby celý svět viděl, že Kuba praktikuje násilné vystěhování ze země

Zde jsou jasně vidět protichůdné cíle jejich politiky proti Ostrovu svobody. Na jedné straně trvají na tom, aby lidé emigrovali, aby byl vidět jejich odpor proti revoluci a na druhé straně nyní nechtějí, aby kontrarevolucionáři, které oni sami stvořili a podporovali, udělali to samé, protože by zůstali bez opory v lidech, kteří mají uskutečňovat jejich podvratné plány proti Kubě.

• Kdo je ve skutečnosti Laura Pollán?

Laura Pollán je původním povoláním učitelka. Poté, co se zapojila do aktivit Dam v bílém, stouplo její protagonistické sebevědomí a možnost nakládat s penězi do té míry, až došlo k rozbrojům mezi ní a ostatními ženami ve skupině.

Je velkou přítelkyní Eulalie San Pedro, známé jako Laly z FNCA (Kubánsko-americká národní nadace se sídlem v Miami). Tato Eulalie jí posílá peníze na provokativní akce prostřednictvím Nadace).

Mimochodem, když jsem začínal jako „novinář“ mezi Dámami v bílém, často jsem ve svých reportážích pro Radio Martí a další sdělovací prostředky a Internet zmiňoval opakovaná telefonická volání Laury v době Literárních čajů a činil jsem to tak dlouho, až mi sama Pollán a další členky skupiny, jako např. Miriam Leyva řekly, abych už nadále nezmiňoval jméno Laly, ani FNCA, protože se jedná o teroristickou organizaci, která může být kdykoli vyloučena z televizního Kulatého stolu.

Laura je velmi obratná manipulátorka, která je zapojena do pochybných aktivit. Její jméno je na listině VIP osobností SINA, a to jí dává možnost být okamžitě, ať se dostaví v kteroukoli denní dobu, přijata k jednání.

• Kdo slouží jako příjemce materiální podpory pro kontrarevoluci?

Hlavním kanálem, přes který pomoc proudí, je Zájmová sekce USA na Kubě. Tím, že zcela bez zábran porušuje Vídeňskou konvenci. se netrápí. Dovoluji si tvrdit, že 80% této materiální podpory se děje cestou diplomatických funkcionářů SINA.

Pro Dámy v bílém jsou na Kubu posílány bedny a bedny odesílané z Miami kontrarevolucionářem Frankem Hernandezem Trujillem ze skupiny podporující „disent“.

SINA jim zprostředkovala laptop a další prostředky ke komunikaci. Je zajímavé, že když něco dodají, je třeba písemně potvrdit přijetí. Chápu to tak, že v případě opuštění země je třeba vrátit vše, co bylo poskytnuto a není to jejich vlastní.

• Se kterými teroristy jsou nejvíce rozvíjeny vztahy?

Kromě FNCA jsou vztahy rozvíjeny s Horaciem Salvadorem García Corderou z tak zvané Rady za osvobození Kuby. Spolupracuje s Luisem Zuňigou Reyem.

Dalším je Ángel Pablo Polanco Torrejón, který připravuje kontrarevoluční projekt nazývaný Iniciativa Pro-Cambio (Iniciativa pro změnu) orientovaný přesně na Horacia a Zunigu.

• Bylo by možné popsat některá zařízení, která přijímají „opozičníky“, jež mají přístup k SINA?

Jedna z věcí, která podle mého názoru nejvíce budí pozornost, je všechno to, co dělají, aby se kubánská kontrarevoluce dostala na Internet. Vybavili na Kubě tři internetová centra. Jedno nahoře, na konzulátu, které bylo pojmenováno Středisko Eleonora. Kromě toho existují další dvě střediska nazvaná Lincoln a Benjamin Franklin. Tato střediska se nazývají Centra informačních zdrojů Zájmové sekce USA na Kubě a jsou řízeny Tiskovou a kulturní kanceláří SINA.

V Tiskové a kulturní kanceláří SINA provádějí distribuci kontrarevoluční literatury a například zde množí cca 100 výtisků novin The Miami Herald, aby je mohli distribuovat mezi kontrarevolucionáře nebo aby byly k disposici osobám, které procházejí konzulárním řízením.

SINA pokládám za generální štáb, odkud se řídí veškerá taktika a strategie kubánské kontrarevoluce. V jejích kancelářích se příslušníci kontrarevoluce připravují a dostávají instrukce, zde mohou při jakékoliv příležitosti tisknout letáky, deklarace, kopírovat si materiály určené k další distribuci a také se setkávat s různými funkcionáři navzájem.

• A ty, jak jsi se dostal k SINA?

Stejně jako ostatní. Dali mi možnost přicházet každý čtvrtek, avšak když zjistili, že jsem „novinář“ napojený na Dámy v bílém, dostal jsem oprávnění chodit také v pondělí. Při různých příležitostech mi SINA umožnila, abych pracoval v jejích kancelářích.

• A v současnosti disponuješ nějakou zvláštní kategorií, kterou Ti SINA přiznala?

Jsem majitelem víza. Vláda Spojených států amerických mě přijala prostřednictvím Programu pro uprchlíky, což byl výraz ocenění mého kontrarevolučního přínosu. Předpokládalo se, že jsem byl „pronásledován“ za svoji činnost jako „nezávislý novinář“.

• A v kterém roce to bylo?

Bylo to 16. listopadu 2009. Je jasné, že vízum bylo poskytnuto některým velvyslanectvím členské země Evropské unie zde v Havaně, konkrétně mi bylo poskytnuto diplomatem jménem Ingemar Cederberg, bývalým radou švédského zastupitelského úřadu.

• Jak se „vyrábí“ disident?

Ano, jsem uměle vyrobeným disidentem. Můj osud je příkladem toho, jak je možné přimět cizinu, aby uvěřila tomu, že na Kubě existuje „silná“ opozice a jsou zakládány „proticastrovské“ skupiny, které si zaslouží být takto pojmenovány.

V tomto malém světě jsem mohl být členem, mluvčím, aktivistou, atd. uskupení téměř fantasmagorických, která se vyskytují jen na papíře a v interních plánech, aniž by lidé o jejich existenci cokoli věděli, protože nemají žádnou adresu a už vůbec ne následovníky.

Abych byl ještě srozumitelnější: Jsem národním koordinátorem občanského kulturního projektu Julio Tang Texier, financovaného z Miami teroristou Ángelem de Fana Serrano z organizace Plantados por la Democracia, který na Kubě strávil 20 let ve vězení zas své teroristické aktivity. Dnes však chce vystupovat jako pacifista, případně „obránce lidských práv“.

Jsem ředitelem Nezávislé knihovny Ernesta Hemingwaye; ředitelem Svazu svobodných novinářů Kuby – „organizace“, která sdružuje dalších pět osob, všechny s výrazným zájmem o výjezd ze země. Tento „Svaz svobodných novinářů“ je rovněž financován z Miami, tentokrát pro změnu organizací Directorio Democrático Cubano (DDC).

Jsem zástupcem organizace Brigáda 2506, jejímž prostřednictvím jsem obdržel mobilní telefon a finanční prostředky na organizaci provokací v naší vlasti a dále jsem dopisovatelem časopisu Misceláneas de Cuba, který vychází ve Švédsku, a jehož šéfredaktorem je další kontrarevolucionář Alexis Gainza.

Jmenovali mě mluvčím a členem vedení tak zvané Národní fronty odporu a občanské neposlušnosti na Kubě, jejíž ekonomická podpora pochází od DDC, od Žen proti represím (MAR) a od dalších organizací z Miami, včetně samozvaného Shromáždění resistence.

Jakoby toho bylo málo, ještě mě pověřili výkonem funkce národní spojky pro záležitosti opoziční vlády, kterou z Portorika řídí Enrique Blanco, ten samý, který mi zařídil blog.

Tak takto se vyrábí „disident“ nebo domnělý opozičník, kteří se dnes skrývají za fasádu nezávislého knihovníka, nezávislého novináře, obránce „lidských práv“, a pod......

• A co věříš, že dále posiluje kubánskou revoluci?

Věřím v jednotu, která existuje mezi lidem a jeho revolucí. A v této jednotě věřím v našeho neporazitelného vrchního velitele Fidela Castra a v Raúla. Věřím v sílu idejí, které jsme historicky obhájili.

Kdysi jsem litoval, že jsem nemohl být bojovníkem Ejércita Rebelde, bojovat v ilegalitě proti Batistovi, nebo pozvednout zbraň proti žoldákům, kteří se vylodili na Pláži Girón, či být milicionářem stojícím na svém místě během Říjnové krize, či odejít do Angoly nebo do Etiopie. Život mi však dal příležitost, abych se při plnění této mise postavil do první linie při obraně našeho lidu.

Bezpochyby jsou tací, kteří nás stále podceňují, ale na to existuje jasná odpověď: Orgány kubánské bezpečnosti byly, jsou a budou vždy tam, kde je jich třeba. Nepřátelé revoluce, ať vnitřní či zahraniční, nikdy nepřestanou dostávat lekce, protože vždy bude tam, kde ho nejméně očekávají, nějaký Emílio.

Dárek pro moji dceru Titu

Poté, co jsem zahájil svoji misi, ztratil jsem mnoho přátel. Proto, když mi sdělili, že moje pravá identita bude odhalena, byl jsem na jednu stranu velice rád, protože to je dárek pro moji dceru Titu. Dozví se, že její otec není zrádce.

Při jedné příležitosti – když byla ještě malá – mě navštívil jeden kontrarevolucionář a dcerka právě křídou namalovala obrázek, který vystavila u dveří a na něm stálo: „Svobodu pro pět hrdinů“ Vzpomínám si, že ten típek mi řekl: „Pojď sem a podívej se. Tak tomuto učíš svoji dceru?“.

Nyní mí přátelé vědí, že jsem nikdy „nepřevlékl kabát“.

Na druhou stranu však lituji, že byla odhalena moje identita, protože jsem se opravdu dostal na významnou pozici ve struktuře kontrarevoluce a ještě jsem pro Kubu mohl vykonat mnoho užitečného.