Splácení dluhu Africe: 40. výročí kubánské Operación Charlota

„Kubánské internacionalistické mise v Africe jsou hlubokou výzvou pro ty, kteří tvrdí, že vztahy mezi národy světa jsou - a jedině mohou být - dány zájmem o sebe a honbou za mocí a bohatstvím. Kuba je příkladem, že lze budovat vztahy založené na ryzí solidaritě a lásce ke společnosti…“:

„Kubánský lid zaujímá zvláštní místo v srdcích afrických národů. Kubánští internacionalisté dali příspěvek k africké nezávislosti, svobodě a spravedlnosti, jedinečný svým zásadním a nesobeckým charakterem... Kubánci přišli do naší oblasti jako lékaři, učitelé, vojáci, zemědělští odborníci, ale nikdy jako kolonizátoři. Sdíleli s námi tytéž zákopy v boji proti kolonialismu, zaostalosti a apartheidu.“ Nelson Mandela

5. listopad 2015 je dnem 40. výročí Operace Charlota, kubánské patnáctileté mise na obranu nezávislosti Angoly, jež sehrála rozhodující úlohu v jihoafrických národních a protikoloniálních osvobozovacích bojích. Rozsáhlá a rozhodná úloha Kuby v boji proti režimu apartheidu v Jižní Africe je v západních přednáškách a příbězích převážně opomíjena. Rozhodné přispění Kuby je nejen často ignorované; zachází se s ním, jako kdyby k němu nikdy nedošlo. Celkový význam úlohy Kuby, ale nelze vymazat.  

Havana zahájila Operaci Charlota 5. listopadu 1975, jako odpověď na přímou a naléhavou žádost angolské vády. Angola, která právě dosáhla nezávislosti po dlouhém a krutém anti-koloniálním boji, čelila invazi rasistické Jižní Afriky. Apartheidní Jižní Afrika byla odhodlaná zničit černou vládu čerstvě nezávislé Angoly.  Operación Carlota byla rozhodující nejen tím, že zastavila jihoafrický pochod na hlavní město Luanda, ale i tím, že vytlačila Jihoafričany z Angoly. Porážka jihoafrických sil byla významným posunem v jihoafrickém anti-koloniálním a národně osvobozeneckém boji. V té době The World, deník černých Jihoafričanů, zdůraznil význam: „Černá Afrika řídí hřeben vlny, vyvolané kubánským úspěchem v Angole. Černá Afrika zažívá opojení z možnosti uskutečnit sen úplného osvobození.“

Operace Charlota, pojmenovaná po vůdci vzpoury proti otroctví, jež proběhla na Kubě 5. listopadu 1843, trvala přes 15 let. Za tu dobu sloužilo v Angole přes 330 000 Kubánců. Při obraně angolské nezávislosti a svobody a práva na sebeurčení jihoafrických národů jich zahynulo 2 000.

Vraťte se, děti Afriky!

Kubánská solidarita s Angolou, to nebyl jen příchod jedné země na pomoc druhé, byla to součást africké diaspory - černého světa - povstavší na obranu Afriky. Od vítězství kubánské revoluce 1. ledna 1959 byla Kuba zapojená do neustálé solidarity s africkými národy a kontinentem of Africa. V uctění kubánské pomoci v afrických osvobozovacích bojích prohlásil Amilcar Cabral (věhlasný předák antikoloniálního a národně osvobozovacího boje v Guinea Bissau a v Cape Verde): „Nevěřím v posmrtný život, ale jestli existuje, můžeme si být jistí, že duše našich prapředků, kteří byli odvlečeni jako otroci do Ameriky, se dnes radují, když vidí své děti opět pospolu, jak spolupracují, aby nám pomohly být nezávislí a svobodní.“

Účast kubánské revoluce s Angolou začala v 60. letech, kdy byly nastoleny vztahy s Hnutím za lidové osvobození Angoly (Movimento Popular de Libertação de Angola; MPLA). MPLA byla hlavní organizace v boji za osvobození Angoly od portugalského kolonialismu. V roce 1975 se Portugalci z Angoly stáhli. Ale vláda USA, aby zabránila MPLA převzít moc, už zakládala různé skupiny, především Svaz za úplnou nezávislost Angoly (União Nacional para a Independência Total de Angola; UNITA), jenž vedl nechvalně proslulý Jonas Savimbi. V říjnu 1975 Jižní Afrika s podporou Washingtonu vtrhla do Angoly. 5. listopadu 1975 se sešlo kubánské revoluční vedení, aby prodiskutovalo situaci v Angole a žádost angolské vlády o vojenskou pomoc k odražení jihoafrických invazních sil. Rozhodnutí vyslat bojové jednotky zmařilo cíl apartheidní Jižní Afriky změnit Angolu na svůj protektorát.  

Kubánské vedení ospravedlnilo vojenský zásah obranou nezávislé země před zahraniční invazí a splacením historického dluhu Kuby Africe. Fidel Castro se často odvolával na historické spojnice Kuby s Afrikou. V den 15. výročí kubánského vítězství na Playa Girón (Zátoka sviní) prohlásil, že Kubánci jsou latino-africký lid. Jorge Risquet,  havanský stěžejní diplomat v Africe od 70. do 90. let, byl také jednoznačný při vysvětlování kubánského vojenského zásahu v pojmech kubánských závazků k Africe, a tato vazba souzněla zvlášť s černými Kubánci, kteří dokázali vytvářet symbolické sepětí se svými africkými kořeny. 

Podle vědce Terrence Cannona byly pro mnohé černochy boje v Angole podobné obraně Kuby, jen s tím rozdílem, že se bojovalo „tentokrát v Africe. A oni si byli vědomi, že Afrika je v jistém smyslu jejich vlastí“. Reverend Abbuno Gonzalez toto spojení zdůraznil: „Můj děd přišel z Angoly. Takže je mou povinností vyrazit na pomoc Angole. Dlužím to svým předkům.“ Generál Rafael Moracen echoed this sentiment and the words of Amilcar Cabral: „Když jsme dorazili do Angoly, slyšel jsem Angolana, jak říká, že naši prarodiče, jejichž děti byly odvlečeny z Afriky, aby z nich byli otroci, by byli šťastní, kdyby viděli své vnuky vracející se do Afriky, aby ji pomohli osvobodit. Ta slova si zapamatuji navždy.“  

Kubánská angažovanost v jižní Africe byla několikrát odmítána coby náhradní činnost za Sovětský svaz. Tenhle zákeřný mýtus byl jednoznačně vyvrácený. John Stockwell, ředitel operací CIA v Angole během jihoafrické invaze v roce 1975 a bezprostředně po ní ve svých pamětech „V pátrání po nepříteli: Příběh CIA“ (In Search of Enemies: A CIA Story) uvedl: „Poznali jsme, že Kubě nenařídil jít do akce Sovětský svaz. Naopak, kubánští předáci cítili nutnost zasáhnout z vlastních ideologických důvodů.“ 

Ve své uznávané knize Konfliktní mise: Havana, Washington a Afrika, 1959-76 (Conflicting Missions: Havana, Washington and Africa, 1959-76; vydal Chapel Hill, NC and London: University of North Carolina Press, 2002). Piero Gliejeses ukázal, že kubánská vláda - jak už předtím opakovaně ujišťovala - se rozhodla vyslat bojové jednotky do Angoly teprve poté, co angolská vláda požádala o kubánskou vojenskou pomoc při odražení Jihoafričanů, a vyvrátila tak tvrzení Washingtonu, že jihoafrické síly zasáhly v Angole teprve po příjezdu kubánských sil, a že Sovětský svaz nehrál roli v rozhodnutí Kuby a dokonce o vyslání jejích sil nebyl ani předem informovaný. 

Zkrátka Kuba nebyla loutkou SSSR. Dokonce i časopis The Economist (ne právě přítel Kuby) v článku z roku 2002 uznal, že kubánská vláda konala z vlastní iniciativy.

Že Kuba mohla konat z vlastní iniciativy, nezávisle na vůli velkých mocností, nabylo jen anatéma (odpor) k Washingtonu; bylo to i nepochopitelné. V roce 1969 Henry Kissinger, poradce národní bezpečnosti, který se potom stal ministrem zahraničí USA, jednoznačně a nerozhodně prohlašoval: „Z jihu nemůže přijít nic významného. Dějiny se nikdy netvořily na jihu. Osa dějin začíná v Moskvě, jde do Bonnu, přechází do Washingtonu a potom jde do Tokia. Co se děje na jihu, je bezvýznamné.“ Že by Kuba - chudá země „Třetího světa“, latinsko-africký národ - mohla konat podle svého, a že touto nezávislou akcí bude tvořit dějiny, Kissingera rozzuřilo. 

Na jeho příkaz Pentagon vypracoval v létech 1975 - 1976 četné rozsáhlé vojenské plány na konkrétní potrestání ostrova za to, že se odvážil vzepřít imperiálnímu řádu s jeho rasistickou globální hierarchií. Tyto podrobné plány zahrnovaly námořní blokádu, vzdušné bombardování i otevřenou úplnou invazi. Ačkoli nebyly nikdy provedeny, tyto možnosti byly s plnou vážností diskutovány a debatovány v nejvyšších patrech vlády USA, čímž bolestně dokreslovaly nebezpečí, jakému byla Kuba vystavena a jaké na sebe vzala při své internacionalistické obraně Angoly. 

Válka jihoafrického apartheidu s terorem

Přežití rasistického jihoafrického státu záviselo na tom, zda dosáhne nadvlády nad celou jižní Afrikou. K tomuto cíli Pretoria militarizovala Jihoafrický stát, udělala z něj meč na obranu rasistického systému a vedla oblastní válku s terorem.

V létech 1975 - 1988 se jihoafrické ozbrojené síly pustily do kampaně za masivní destabilizaci oblasti. Destabilizující válka si vybrala děsivou daň. Finanční a lidské ztráty lze poměřovat nejen v přímých škodách a úmrtích, ale také v předčasných úmrtích a předpokládaných ekonomických ztrátách, zaviněných zničením infrastruktury, zemědělství a rozvodných energetických sítí. Ačkoli je hodně těžké odhadnout ekonomické ztráty a škody, nepochybně byly nesmírné. Jedna studie vypočítává, že do roku 1988 byly celkové ekonomické ztráty firmy Frontline States vyčísleny na více než 45 mld. US $: například Angola: 22 mld. $; Mozambik: 12 mld. $; Zambie: 7 mld. $; Zimbabwe: 3 mld. $.

Lidská daň byla nesmírná. Jihoafrická komise pro pravdu a smíření (South Africa’s Truth and Reconciliation Commission) zdůraznila: „Počet lidí zabitých uvnitř hranic země během osvobozovacího boje byl mnohem menší než těch, kteří zemřeli za hranicemi…většina obětí pokusů jihoafrické vlády udržet se u moci byla mimo Jižní Afriku. Desetitisíce lidí zemřely coby přímý či nepřímý výsledek agresivních záměrů jihoafrické vlády vůči jejím sousedům. Životy a živobytí statisíců dalších byly rozvráceny systematickým zasahováním infrastruktury u některých nejchudších afrických národů.“

Odhaduje se, že v létech 1981 - 1988 bylo 1,5 milionu lidí zabito (přímo či nepřímo), včetně 825 000 dětí. To byl výsledek Pretorií financovaných nepokojů (konkrétně UNITA v Angole a Renamo v Mozambiku) a přímých vojenských sil jihoafrických ozbrojených sil. Jižní Afrika spustila četné bombové přepady, ozbrojené vpády a atentáty proti sousedním zemím. Jedním nechvalným příkladem byl masakr ze 4. května 1978 v táboře pro namibijské uprchlíky, ležícím ve městě Kassinga na jihozápadě Angoly, jihoafrický nálet a parašutistický útok zabil stovky lidí a také si vzal stovky vězňů.

Nejlépe asi shrnul situaci zesnulý Julius Nyerere, když v roce 1986, coby prezident Tanzánie, podotkl: „Kdy válka není válkou? Zjevně tehdy, když ji vedena silnější proti slabšímu coby preventivní úder. Kdy terorismus není terorismem? Zjevně  tehdy, když jej spáchá silnější vláda proti těm doma i v cizině, kteří jsou slabší než ona, a ona je považuje za potenciální hrozbu nebo dokonce za někoho, kdo nedostatečně podporuje její vlastní cíle. To jsou jediné závěry, jaké lze učinit ve světle současného častého odsuzování agrese a terorismu, zároveň se schopností určitých národů napadat beztrestně jiné a organizovat vraždy, únosy a rozsáhlé ničení s podporou některých stálých členů Rady bezpečnosti OSN. [Apartheidní] Jižní Afrika je takovou zemí.“  

Bitva u Cuito Cuanavale

V létech 1987-1988 došlo k rozhodující sérii bitev kolem města Cuito Cuanavale na jihovýchodě Angoly. V době, kdy probíhaly, to byla největší vojenské střety v Africe od severoafrických bitev za 2. světové války. Na jedné straně stály ozbrojené síly Kuby, Angoly a Organizace lidu jihozápadní Afriky (South West African People’s Organisation; SWAPO), na druhé Síly jihoafrické obrany, vojenské jednotky UNITA – (Jižní Afrikou zmocněná organizace) a Jihoafrické územní síly Namibie (tehdy ještě nezákonně okupované Pretorií).

Cuito Cuanavale byl kritický přelom v boji proti apartheidu. Jihoafrické ozbrojené síly se od listopadu 1987 do března 1988 několikrát bezúspěšně snažily obsadit Cuito Cuanavale. Na jihu Afriky se tato bitva stala legendou. Je považována za zhroucení apartheidu: porážku jihoafrických ozbrojených sil, jež změnila rovnováhu sil v oblasti a předznamenala  zánik rasistické vlády v Jižní Africe!  

Cuito Cuanavale rozhodně zhatil cíl Pretorie nastolit nadvládu v oblasti (životně důležitá strategie k obraně a zachování apartheidu), vedl přímo k nezávislosti Namibie a urychlil rozpad apartheidu. Bitva je často zmiňována jako africký Stalingrad apartheidu. Přispění Kuby bylo rozhodující, protože přineslo základní posílení, materiál a plánování.

V červenci 1987 FAPLA, angolské ozbrojené síly zahájily ofenzívu proti UNITA, zástupci apartheidního státu. Kubánci měli námitky proti této vojenské operaci, protože, jak se ukázalo, byla by vytvořila příležitost k jihoafrické invazi. Jihoafričané angolské síly napadli, zastavili a vrhli zpět. Po úděsných lidských i materiálních ztrátách byli Angolané donuceni ke zmatenému ústupu do města a strategické vojenské základny Cuito Cuanavale.

Jak se boj začal soustřeďovat na Cuito Cuanavale, angolské ozbrojené síly se octly v neobyčejně svízelné situaci, kdy jejich nejelitnější formace stály před zničením. Skutečně, Angola čelila existenční hrozbě. Kdyby Cuito Cuanavale připadlo Jižní Africe, zbytek země by byl vydán na milost a nemilost nájezdníkům. Angolský generál Antonio dos Santos zdůraznil překlenující význam obrany města s konstatováním, že „kdyby oni [apartheidní jihoafrické síly] zvítězili u Cuito Cuanavale, otevřela by se cesta na sever Angoly.“

Pretorie, odhodlaná udělat ze svého počátečního vojenského úspěchu osudový úder proti nezávislé Angole, vyčlenila své nejlepší jednotky a nejsložitější vojenskou výzbroj k záboru Cuito Cuanavale. Když se situace obležených angolských jednotek stala kritickou, angolská vláda požádala Havanu, aby zasáhla. 15. listopadu 1987 se Kuba rozhodla posílit své síly vysláním čerstvých oddílů, zbraní a vybavení, včetně tanků, dělostřelectva, protiletadlových zbraní a letounů. Kubánský kontingent nakonec přesáhl 50 000 vojáků. Nutno zdůraznit, že pro tak malou zemi jako je Kuba se vyslání 50 000 vojáků rovná tomu, jako kdyby USA vyslaly přes milion vojáků nebo kdyby jich Kanada vyslala přes sto tisíc.

Kubánská oddanost byla nesmírná. Fidel Castro prohlásil, že kubánská revoluce „dala v sázku vlastní existenci, riskovala obrovskou bitvu proti jedné z nejsilnějších mocností v oblasti Třetího světa, proti jedné z nejbohatších mocností s významným průmyslovým a technickým rozvojem, po zuby ozbrojené, tak daleko od naší malé země a s našimi vlastními zdroji, našimi zbraněmi. Vzali jsme na sebe i riziko, že oslabíme naši obranu, a oslabili jsme ji. Použili jsme své lodě a sebe sama, a použili jsme své vybavení ke změně vztahu sil, což umožnilo úspěch v této bitvě. V té akci jsme dali v sázku všechno…“

Kubánská vláda vnímala zabránění pádu Cuito Cuanavale jako nezbytnost. Vítězství Jižní Afriky by bylo znamenalo nejen zábor města a zničení nejlepších angolských vojenských formací, ale vcelku jistě konec existence Angoly coby nezávislé země. Kubánské revoluční vedení se také rozhodlo jít dál než k obraně Cuito Cuanavale. Rozhodlo se poslat potřebné jednotky a použít plán, jenž by jednou provždy ukončil agresi apartheidní Jižní Afriky proti Angole a zasadil rasistickému státu rozhodující úder. Úspěšná obrana Cuito Cuanavale by tak byla předehrou k velkolepé a dalekosáhlé strategii, jež by změnila poměr sil v oblasti.

Kubánci a Angolané zmařili úsilí Jižní Afriky o uchvácení Cuito Cuanavale.  S Jihoafričany již držícími Cuito Cuanavale Kubánci dosáhli obkličujícím manévrem strategického obratu. Na západ od Cuito Cuanavale a podél angolsko/namibijské hranice Havana rozmístila 40 000 kubánských vojáků, podporovaných 30 000 Angolany a 3 000 vojáků SWAPO. Pretorie byla tak zaměřená na obsazení Cuito Cuanavale, že se sama vystavila významnému vojenskému protiútoku.

Kubánci společně se silami Angoly a SWAPO postupovali k Namibii. Tento postup ukázal nejistotu a zranitelnost jihoafrických jednotek na severu Namibie. Zranitelnost byla taková, že vyšší jihoafrický důstojník řekl: „Kdyby byli Kubánci zaútočili [na Namibii], byli by prostor obsadili. Nebyli bychom je dokázali zastavit.“ To se ještě zhoršilo jihoafrickým fiaskem na konci června 1988 v Calueque a Tchipii, kde Jihoafričané utrpěli vážné porážky, jež jeden jihoafrický deník popsal jako „zdrcující ponížení“. Kuba také dosáhla vzdušné převahy. Jihoafričané, postavení před novou mocnou sílu, shromážděnou na jihu Angoly, a ztrativší kontrolu nad nebem, se z Angoly stáhli.

Tato porážka na zemi donutila Jižní Afriku zasednout k jednacímu stolu, což vyústilo v nezávislost Namibie a dramaticky uspíšilo konec apartheidu. Oblastní rovnováha sil se zásadně změnila. Uznávaná odbornice Victoria Brittanová si všimla, že Cuito Cuanavale se stala „symbolem napříč kontinentem, že apartheid a jeho armáda už nejsou neporazitelné“. Nelson Mandela v projevu, proneseném v červenci 1991 v Havaně, životně důležitou úlohu Cuito Cuanavale a Kubánců zdůraznil:

„Kubánci zaujímají zvláštní místo v srdcích afrického lidu. Příspěvek kubánských internacionalistů k africké nezávislosti, svobodě a spravedlnosti, díky své zásadovosti a obětavosti, nemá obdoby. Z nás v Africe udělali oběti zemí, které si chtěly rozdělit naše území nebo podkopat naši svrchovanost. V dějinách Afriky je nevídané, aby jiný národ povstal na obranu jednoho z nás. Porážka apartheidní armády byla inspirací bojujícím lidem v Jižní Africe! Bez porážky u Cuito Cuanavale by naše organizace nebyly nezakázané! Porážka rasistické armády u Cuito Cuanavale mi umožnila být dnes tady! Cuito Cuanavale bylo mezníkem v dějinách boje za osvobození jihu Afriky!“

Později, v roce 1994, Mandela prohlásil:

„Jestli se dnes všichni Jihoafričané těší demokratickým právům, jestli se nakonec dokáží vypořádat s těžkou bídou systému, který jim odepřel i základní vybavení pro život, je to i díky kubánské obětavé podpoře boje za osvobození veškerého lidu Jižní Afriky a zemí v oblasti od nelidského a ničivého systému apartheidu. Za to Kubáncům z celého srdce děkujeme.“

Vojenský zvrat v Angole v létech 1987-88 znamenal smrtelný úder apartheidnímu režimu. Bitva u Cuito Cuanavale ukončila jeho sen (noční můru pro národy v oblasti) o dosažení nadvlády nad celou jižní Afrikou a tím prodloužení života rasistického režimu.  

Splatit dluh lidstvu

Zesnulý Jorge Risquet, coby přímý svědek a účastník afrických protikoloniálních a národně osvobozeneckých bojů, vždy rozvíjel hluboké vazby, jež k sobě poutaly Kubu a Afriku. Toto nerozborné historické spojení vytvářelo úchvatný základ pro solidaritu kubánské revoluce s Afrikou. V projevu z roku 2012 na počest velkého panafrikanisty Kwameho Nkrumaha Risquet poznamenal:

„To bylo pochopení, s nímž přišli kubánští bojovníci do rodné Afriky bojovat bok po boku s lidmi proti kolonialismu a utlačovatelskému apartheidnímu režimu. Po 26 let bojovalo 381 000 kubánských vojáků a důstojníků spolu s africkými obyvateli - od 24. dubna 1965, kdy Ernesto Che Guevara a jeho muži překročili jezero Tanganjika, do 25. května 1991, kdy se posledních 500 kubánských bojovníků triumfálně vrátilo domů… Dvacet čtyři stovek kubánských internacionalistických bojovníků přišlo o život na africké půdě. Dnes už neposíláme vojáky. Teď posíláme lékaře, učitele, stavitele, odborníky z různých oborů.“

I když se okolnosti asi změnily, kubánská solidarita s Afrikou trvá. 

Kuba rozhodujícím způsobem přispěla k boji s epidemií eboly u západoafrických národů Guinei, Libérie a Sierry Leone.  Kubánská léčebná mise byla největší, jakou která země vyslala. Kubánští lékaři a sestry, bok po boku s národy západní Afriky, přišli do západní Afriky a přidali se k boji proti ebole. Jak prohlásil Jorge Lefebre Nicolas, kubánský velvyslanec v Libérii: „Nemůžeme se dívat na naše africké bratry v potížích a zůstat se založenýma rukama.“ 16. září 2014 na jednání Rady bezpečnosti OSN prohlásil kubánský představitel Abelardo Moreno: „Lidstvo má dluh vůči africkému lidu. Nemůžeme je nechat padnout.“ Dokonce i Wall Street Journal uvedl: „Jen málokteří uposlechli výzvy, ale jedna země reagovala v plné síle: Kuba.“              

Kuba je často popisována jako jediná cizí země, která vyrazila do Afriky a odešla jen s rakvemi svých synů a dcer, zahynuvších v bojích za osvobození Afriky. Úloha Kuby v Angole zobrazuje rozdíl mezi těmi, kteří bojovali za svobodu a spravedlnost, odražení nájezdníků a kolonialistů, a těch, kteří bojovali proti spravedlivým věcem a vedli válku, aby okupovali, kolonizovali a utlačovali.   

Internacionalistické mise ostrova v Africe jsou pronikavou výzvou těm, kteří tvrdí, že vztahy mezi národy světa jsou - a jen tak mohou být - určovány vlastním zájmem a honbou za mocí a bohatstvím. Kuba dává příklad, že je možné budovat vztahy založené na ryzí solidaritě a lásce ke společnosti: předvádí alternativy, jež lidem dovolují uskutečňovat ty nejhlubší touhy, a že jiný, lepší svět je možný.

ISAAC SANEY

• Isaac Saney učí dějiny na Dalhousieské universitě a na universitě Svaté Máří v kanadském Halifaxu. Je spolupředseda a národní mluvčí Kanadské sítě pro Kubu. Momentálně dokončuje rukopis knihy Africké děti vraťte se! Kuba, válka v Angole a konec apartheidu (Africa's Children Return! Cuba, the War in Angola and the End of Apartheid).

Umsebenzi Online, ročník 14, č. 46, 11. listopadu 2015 (překlad Vladimír Sedláček)