V našem prostředí nehrál roli jen česko-německý antagonismus, ale také plebejský demokratismus Čechů, demokratické prostředí první republiky a jasná převaha kulturní levice. Sociálně kritický a pokrokový ráz avantgardní tvorby byl evidentní. Česká kultura měla tehdy za sebou myslitelské výkony lidí jako František X. Šalda nebo Karel Teige. Kulturními činy se Češi drali na vrchol evropského dění.

Dnes je tomu jinak. Po listopadu 1989 přišlo pohodlné přitakání přirozenému řádu tržního prostředí, vymítání všeho levicového, negace podstatných součástí národní identity. Kulturní prostředí bylo občas blízko druhé republice (do března 1939) a její protagonisté (Durych, Čep, Zahradníček) se těšili přízni prvního polistopadového hradního pána. Z jazyka médií a politiků zmizelo slovo dělník a slovo lid pokládali poslanci pravice za něco sprostého. Zlatá mládež, děti zbohatlíků, pohrdavě nazývali tramvaj a metro sockou , v zemi prý nebudou rozhodovat socky , tedy lidé, kteří se živí námezdní prací. Jenže zdroje polistopadové melounové země vyschly.

Krize ukázala v plné nahotě, jak zranitelná je česká sociální struktura, jak křiklavé jsou sociální rozdíly, jak výbušný potenciál skrývá zpackaná privatizace, která zničila produkční sílu této země. Najednou vidíme, že si česká pravice pěstuje pravicové radikály, aby odvedli nespokojenost lidí jinam, nahrává našeptávačům jednoduchých odpovědí na složité otázky. Česká kultura, zbavená svých tradičních opor, je bezradná tváří v tvář krizi. Inteligence je rozptýlená, ekonomicky zranitelná, zastrašená. A lidé jako vůdce Dělnické strany Vandas nespěchají. Nelze mu upřít sociální cítění ani řečnickou obratnost. To ve vyprahlosti české politické scény stačí, aby zaujal.

Potenciál sociální nespokojenosti, boje za skutečnou lidskou důstojnost leží na ulici. Komunistická strana Čech a Moravy má velkou odpovědnost i šanci, aby tento terén racionalizovala a strukturovala. Nedokáže-li to, mezinárodně se propojující krajní pravice čeká na příležitost. Pak nás chraňtež všichni svatí.