Měl bych být nervózní z toho, že začínám, protože pro to, abychom se soustředili na perspektivy řešení krize z pohledu Komunistické strany Čech a Moravy, by bylo mnohem vhodnější, aby pořadí vystupujících bylo jiné, abychom si nejdříve řekli teoretická východiska a potom teprve přešli k praktickým věcem. To se nestalo, program je dán. Já se na organizátory nezlobím, snad z dalších vystoupení bude zřejmé, proč KSČM k některým věcem přistupuje tak, jak je zde budu říkat. Ale vzhledem k tomu pořadí si zde dovolím několik teoretických poznámek na úvod, doufám, že mi to odpustíte. Případné, řekl bych, kolize názorů, které tady zazní, nejsou k neprospěchu, ale ve prospěch věci.

Pokusím se strukturovat svoje vystoupení na dnešním Vratimovském semináři do několika bodů.

O jaký typ krize jde

Prvním bodem je otázka, o jaký typ krize jde. My jsme se tím zabývali, bylo k tomu napsáno i několik teoretických prací i vystoupení, která už zachytila to, co se odehrává ve světě. Za prvé, připomeňme si, že celá krize v roce 2006 - 2007 začala jako krize finanční, která měla svůj původ v avanturismu nejen bankéřů z Wall Streetu. Je pravda, že tato finanční krize, která nafoukla bublinu takzvaných ekonomických možností začátku 21. století, praskla a šířila se světem jako lavina, přerostla v krizi hospodářskou a řekněme si na rovinu, že výsledkem té finanční a hospodářské krize je krize společenská. Nemyslím tím společenskou krizi jako krizi jenom v ekonomickém smyslu. Společenskou krizi vnímám - a tak bych ji chtěl i popsal - jako krizi myšlenek, jako krizi politické praxe. Dokonce jsem přesvědčen, že Česká republika je typickou ukázkou toho, jakým způsobem krize v politické praxi vypadá. Jestliže se od leva do prava, od prava do leva shodneme na tom, že česká politická scéna je vyprázdněná, že v podstatě žádná politická strana nepředkládá úplný koncept. A musím říci, že i my, jako KSČM, máme vlastní nedostatky, protože náš koncept počítal s tím, že jsme součástí politického spektra České republiky, trvale zakotvená, evidentně s podporou občanů, i když dílčí, dejme tomu okolo 15-18 procent, tak v každém případě ten náš koncept nezahrnoval úplně všechny sféry společnosti. Museli jsme na tom začít pracovat. Proto jsme připravili náš sjezd tak, abychom měli program, který by byl širší a mohl by oslovovat celou společnost. Dovolím si jednu tezi, která podporuje tuto myšlenku, že Česká republika je typickou ukázkou krize politické praxe. Když si uvědomíme, že v médiích je veden spor jakoby dvou hlavních politických protivníků ODS a ČSSD - takto je to prezentováno - tak ve skutečnosti tyto dvě politické strany nestojí proti sobě. To je zásadní teze vývoje v České republice. Tyto dvě politické strany stojí vedle sebe a současná vláda Jana Fischera je zakrytou velkou koalicí, o které už nikdo nepochybuje. Všichni víme, že jde o velkou koalici, že zatím není otevřená a že zatím tato zakrytá velká koalice umožňuje oběma politickým subjektům, aby jako vedle sebe stojící udrželi svoji vlastní politickou integritu. Co se stane, když vstoupí do otevřené velké koalice, o čemž téměř nepochybuji po volbách? Tak samozřejmě to povede k rozštěpení obou stran. To samozřejmě klade obrovské nároky na to, aby KSČM byla připravena.

K hospodářské krizi si dovolím ještě jednu připomínku. Všichni o ní mluví, všichni říkají, že ji chtějí řešit, dokonce nám ukradli naše hesla, ať už jde o Program naděje , který jsme měli už na budějovickém sjezdu nebo naše heslo z voleb 2006 že Máme řešení . ODS také přichází s řešením. Proč nám to ukradli? Důvod je prostý a už jsem ho řekl - oni vyprázdnili vlastní politický program do jediného bodu: Jak se udržet u moci. Je už nic jiného nezajímá, je nezajímá občan, je nezajímá řešení jeho problémů, natož aby viděli jakousi perspektivu. Chtějí to zakrýt tím, že ODS začíná kongres, který má heslo Vize do roku 2020, to znamená, že na 10 let budou připravovat program. Sociální demokracie se pochlubila jakýmsi teoretickým konceptem, který měla také na programové konferenci. Ve skutečnosti když si pročtete ty programy, tak evidentně vidíte, že žádný z těch programů neodešel od základního důvodu, který způsobil finanční, hospodářskou, a tedy i společenskou krizi, tj. od teorie neoliberalismu, od teorie, která přivedla tento stát, ale i světové společenství na pokraj ekonomického zhroucení. Když si uvědomíme, že ze 192 států světa v těch ekonomických číslech jenom 12 států světa má růst hrubého domácího produktu, tak je evidentní, že v celém světě je něco velmi nezdravého. Když si rozebereme oněch 12 států, a samozřejmě sem zahrneme ty státy, kde hrubý domácí produkt roste nejvíce, to znamená Čínu a Vietnam, tak zjistíme, že jsou to státy, které se nepodílejí na tom, aby rozvíjely dál teorii neoliberalismu nebo se neuchylují k tomu, že by svým způsobem ony byly propagátory těchto myšlenek. Naopak, samozřejmě reagují na celosvětovou situaci a svým způsobem reagují tím, že stojí v opozici k těmto ekonomickým teoriím.

Pokud jde o politickou praxi, my v ní musíme vidět ještě jeden krok, který je nutné sledovat. Je to poučení KSČM nikoli z vývoje celých 20 let, ale je to poučení, které nám přinesl právě poslední vývoj až v 21. století, až ve volbách, když to zúžím na absolutní minimum, vývoj mezi roky 2004 - 2006. O jakém poučení mluvím? Jestliže jsme v roce 2004 získali v době krize sociální demokracie největší podíl volebního výsledku v prvních volbách do Evropského parlamentu, které se konaly v České republice, tak už na podzim roku 2004 jsme nebyli schopni uhájit stejný podíl ve volbách krajských. Stejně tak se nám nepodařilo ve volbách parlamentních uhájit volební výsledek z roku 2002. Když jsme si to zhodnotili, a to hodnocení bylo poměrně opatrné, protože rychlé soudy většinou nebývají moc dobré a nešlo ani o vítězství, ani o absolutní prohru, to poučení je jasné: že KSČM v období 2004 a 2006 udělala zásadní chybu v tom, že nezvýšila nárok. My jsme měli svým způsobem za sebou standardní členskou základnu, standardní počet sympatizujících, měli jsme za sebou i program, který byl vhodný občany České republiky, ale v tom programu jsme v období 2004 - 2006 v podstatě prosazovali to, co v něm bylo a čeho bylo možné dosáhnout. My jsme nesáhli k tomu, čeho dosáhnout možné nebylo, ale co bylo nutné občanům v České republice předložit jako možný další krok. A já bych tuto věc vzal jako poučení právě proto, že trvale v České republice stojíme před nějakými volbami. Že by to měl být trvalý úkol nás komunistů, ale i těch politických sil, o kterých budu mluvit za chvilku, aby byly schopny formulovat nejen ten okamžitý potřebný krok, ale abychom byli schopni formulovat i ten krok příští, na který třeba ještě dnes nemáme, ale o kterém velmi výrazně uvažujeme. To je první taková poučka nebo teorém, o kterém bych se chtěl zmínit.

Nejsme v zajetí schémat

Z toho přecházím na druhou část, kterou považuji za podstatnou, a to je otázka, jestli jsme na krizi připraveni. Jsem přesvědčen, že tady, při teoretické diskusi, ať už v úvodních vystoupeních nebo v diskusi samotné, si budeme moci odpovědět, že na krizi připraveni jsme, a to z několika důvodů.

Za prvé, že nejsme v zajetí neoliberálních schémat. KSČM, ale i její trvalí spolupracovníci, ať už jde o Stranu demokratického socialismu nebo o jiné politické strany nebo o teoretický koncept ze širší občanské základny, neuvažuje v tomto schématu, a tedy může najít recept na řešení té krize, kterou právě neoliberální koncepce způsobila. Čili ano, z tohoto pohledu říkáme, že jsme připraveni na řešení krize.

Za druhé, jsme připraveni na řešení krize, protože máme dostatek schopných lidí. Nakonec se to ukazuje tady a já jsem rád, že tento seminář probíhá na úrovni Moravskoslezského kraje nebo území, kde jsme prokázali našimi vlastními lidmi, že pokud jsme přinuceni k tomu, abychom i v tomto systému neoliberální ekonomiky převzali odpovědnost, tak že tu odpovědnost naši lidé unesou. To je důležitá věc, protože můžeme říci: Máme schopné lidi, kteří potom reagují pozitivně v tom úkolu, který dostanou.

Za třetí jsme připraveni z toho důvodu, že máme základní koncept na řešení krize. Máme vlastní politický program, který sestává, jak už jsem řekl, po tom našem zjištění v letech 2004 - 2006 a máme politický program ze sjezdu, který jsme schopni přenést do volebního programu, do politického programu na úrovni obcí, krajů a celého státu, a dokonce i na úrovni mezinárodní politiky. Mě mrzí, že dnes nemohl přijít Jiří Maštálka, on se zúčastnil včera jednání s panem ministrem zahraničí, protože pan Kohout si povolal všechny takzvané stínové ministry, tzn. byl tam jak zástupce ODS, tak ČSSD, tak KSČM. Nevím, jestli tam byli z TOP 09, já jsem ho detailně nezpovídal, ale v podstatě jde o to, že my jsme schopni formulovat základní podmínky naší zahraniční politiky, teď nemyslím politiky KSČM, ale politiky ČR ve vztahu k zahraničí ať už jde o EU nebo o širší zahraniční politiku. V tomto ohledu podotýkám: My jsme připraveni na řešení krize. Odpovězme si ale na otázku, proč ji neřešíme. V tomto ohledu je jasné, že nám něco chybí. Na řešení krize nám chybí dostatek spojenců, a to doma i v zahraničí.

Hledejme spojence doma i v zahraničí

Za chvilku to vysvětlím a teď si dovolím vstoupit do toho, co je předmětem vystoupení spíše Oskara Krejčího nebo Jana Kellera, ale přece jen si dovolím říci věc, která je podle mého soudu pro moje další pokračování podstatná. Totiž stále, i když trochu pod pokličkou se řeší, co se ve světě stane. Jaké jsou důsledky tzv. velkého třesku devadesátých let a rozhraní 20. a 21. století, jaké bude uspořádání Evropy a světa po tzv. studené válce? Nejde jen o mocenský a geopolitický zápas, já opravdu nehodlám vstupovat do teoretické diskuse šířeji, než je potřebné pro mé vystoupení, ale je jasné, že Evropa se za 20 let nestala jinou, než byla dříve zcela. Ale je v jiných geopolitických proudech, které evidentně ovlivňují náš život. Část evropských politiků, a to svědčí o té vyprázdněnosti, je totiž v zajetí bývalých schémat. I my k tomu někdy sklouzáváme a nejsme schopni správně pojmenovat ty věci právě proto, že naše bývalé nepřátele stále sledujeme jako nepřátele a nevíme, že oni stojí v podstatě na stejné straně barikády, na které stojíme my. Vysvětlím. Ten téměř nemožný a politicky velmi chybný projev Václava Havla v Evropském parlamentu si zasloužil pravda potlesk těch, kteří nechtějí vnímat realitu a nebyl u nás příliš komentován. Proč? Protože Václav Havel použil několik zcela nepravdivých, dokonce bych řekl lživých výroků, které uvozovaly ten projev. Například to, že v podstatě po druhé světové válce nebyla žádná řádná mírová konference. Zkuste si prostudovat jeho projev a podívat se na to z pohledu, který nás zajímá. Václav Havel je v zajetí těch minulých schémat. On samozřejmě dál nahrává tomu, co se objevilo v československo-německé smlouvě z roku 1992, on je dál v zajetí té své omluvy sudetským Němcům, on je dál v zajetí česko-německé deklarace a toho, čemu má nahrávat, místo toho, aby pochopil, že situace je tady opravdu jiná. Ano, jsou tady politické síly, které budou dál nahrávat tomu, že neexistují vlastně hranice, které byly dány po roce 1945, ať už se budeme bavit o Postupimské konferenci nebo o jasném rozhodnutí Norimberského tribunálu, který potrestal válečné zločince, nebo se budeme bavit o tom, jak se potom realizovala Jaltská konference do politické praxe Evropy až po rok 1975 na konferenci helsinské. Čili ty prázdné fráze, které tam vykládal, usvědčují tyto politiky z toho, že nepochopili tu změnu, která se odehrála a jaký je rozdíl mezi - promiňte mi to názvosloví - imperiálním stadiem kapitalismu a globálním kapitalismem. Ten rozdíl je tak výrazný a tak důležitý, že když se o tom nebudeme bavit, tak nebudeme schopni správně formulovat naše postupy. Říkám to proto, abych dosvědčil, proč musíme mít dostatek spojenců doma i v zahraničí. Protože domácí scénu můžeme popisovat i starými pojmy, ale bohužel z celospolečenského, evropského i světového pohledu bychom tu bitvu nebyli schopni uhrát.

O globálních strukturách

Pokusím se ještě jednou formulovat zrodivší se globální kapitalismus a procesy, které oni řídí tak, aby podoba kapitalistické globalizace vyhovovala mocenským a vlastnickým zájmům těch, kteří svět ovládají. Nikým nevoleni, nikým nekontrolováni a přesto s obrovskou rozhodovací pravomocí. Jestliže se v minulosti říkalo, že československý socialistický parlament, Federální shromáždění i Česká a Slovenská národní rada byly jenom demokratickou fasádou na totalitním režimu, já říkám, že momentálně je tak velký tlak na to, aby parlamenty byly už i oprýskanou fasádou, aby byly nepotřebnými žvanírnami těch národů, aby si oni mohli dělat, co by chtěli, až je to někdy k pláči. Protože většina ekonomických rozhodnutí, zásadních politických rozhodnutí pochází nikoli z rozhodnutí parlamentů, ale z rozhodnutí globálních mocenských struktur. Vzniká tedy jiný antagonistický vztah, než vznikal za primárního nebo imperiálního kapitalismu a ten vzniká právě mezi globálním kapitálem a těmi, kteří tvoří hodnoty, ale nemají žádný vliv na jejich rozdělování a užití. Tedy chcete-li, tady existuje globální kapitál a globální levice, která je alternativou globálního kapitalismu. A to nejsou jen antiglobalistické nebo alterglobalistické struktury občanské společnosti, ale to jsou celé státy a celé národy. Takovým typickým odpůrcem globálního kapitalismu je právě Čína. Ta je prostě v primárním antagonistickém vztahu k tomu globálnímu kapitálu a já můžu otevřeně říci, že nemám rád Z. Brzezinského, že považuji jeho myšlenkové pochody za odporující mému myšlenkovému základu, ale že musím uznat, že jeho teorie vycházely velmi dobře a ukázaly se jako pravdivé. Ať už šlo o boj proti bývalé socialistické soustavě nebo o jeho pojetí současnosti, kdy poučil při příležitosti návštěvy prezidenta Obamy v Číně, že s Čínou se musí zacházet jinak, že Čína není jakýsi rozvojový svět, ale je to mocnost a jinak se jedná s mocnostmi malými a jinak s velkými. A oni jsou velká mocnost a že návštěvy dalajlamy jsou vpodstatě zbytečné, protože to k ničemu není. Tři a půl bodu, které pronesl ve svém projevu, myslím zamotaly hlavu našim nosičům vody do amerického rybníčka. Myslím, že jim trochu vytřel zrak.

Nová společenská etapa

Totiž o co jde. My už nemůžeme pokládat otázky jako KSČM, jako politická síla, ale my už musíme nastolovat řešení. Protože čas jde velmi rychle a svým způsobem ten dvojí pohyb ve společnosti ukazuje, že primárně jsme v situaci, kdy lidé jsou nespokojeni s politickou situací z více než tří čtvrtin, tzn. cca 75-86 procent se pohybuje v trajektorii, že je nespokojenost s politickou situací. A politická situace tedy vyžaduje, aby před společnost předstoupila autoritativní společenská politická síla, která by jasně řekla společnosti, českému národu a občanům České republiky, že sametová revoluce je mrtvá, že listopad 1989 jsme neoslavili, že jsme udělali jakousi panychidu 17. listopadu, že prostě se zavřely dveře a že jsme před novou společenskou etapou. Prostě po 20 letech skončila ta legrace, promiňte mi to slovo, kdy jsme si hráli na restituce a tzv. demokracii a ve skutečnosti jsme přivedli společnost k jakémusi mafiánskému kapitalismu a kdybych použil výroky exprezidenta nebo jiných, ke společnosti, která je zničená z těch 20 let. Ano, na jedné straně vám odpoví tři čtvrtiny národa, že jsou spokojeny s vlastním životem, protože co je vám komu do toho, když se mě ptáte, jak se mi daří, protože když vám budu říkat, jak se mi daří, tak mi to stejně neuvěříte a na druhou stranu ti lidé jsou opravdu znechuceni z politické scény. Důvěra v parlament je pod 20 procent, důvěra ve vládu Mirka Topolánka byla pod 20 procent, teď se dokonce oslavuje v České republice, když přechodné vládě Jana Fischera důvěřuje až 30 procent lidí. Jaká to je podpora, když 70 procent de facto nevěří té vládě? A mají důvod jí nevěřit. To je velmi důležitá věc a já si myslím, že se nesmíme bát říci, že my jsme připraveni, že máme určitou autoritu ve společnosti a zvýšit ji můžeme jenom za té podmínky, že budeme schopni občanům předkládat řešení.

Jaká ta řešení jsou?

Víte, když si tohle uvědomíme, že skutečně jedna etapa polistopadového vývoje je uzavřena, že stojíme před jinou etapou vývoje a že musíme odpovědět na určité otázky, které nám společnost klade, tak zjistíme, že pro nás bude velmi důležité mít ještě větší míru jednoty slov a činů, ještě větší míru schopnosti pochopit společnost a ještě ve větší míře zaujmout ve společnosti postavení, které bude otevřené těm nespokojeným. My potřebujeme dva, možná si řeknete protichůdné, procesy, já říkám, že ty procesy jsou naopak k sobě blízké, tzn. upevňovat systém stranické práce a na druhé straně otevírat stranu tak, aby byla schopná komunikovat s celou společností. Co to znamená? Jestliže se soustředíme na tento hlavní úkol - zvýšit autoritu ve společnosti- tak musíme za prvé zvýšit nároky na sama sebe. Čili, vzít si to poučení, o kterém jsem mluvil na začátku z let 2004-2006, zvýšit nárok. A jestliže zvyšuji nárok, tak ho musím zvýšit nejdříve sám na sebe. Kolik jsme schopni pro společnost odpracovat jako politická síla.

Za druhé, zvýšit nároky na spojence. To znamená, že už nebudeme jen, promiňte mi, kamarády, a teď si vzpomenu na sportovce, myslivce, hasiče a já nevím koho, ale musíme říci: My vám pomůžeme a vy pomozte nám. Řeknu konkrétní úkol - třeba pomozte nám postavit kandidátní listinu v obci o tisíci obyvatelích, je tam devět zastupitelů a my těch devět potřebujeme postavit. Jste ochotni se kromě své rodiny a svých koníčků starat taky o tu obec? To je to zvýšení nároků na spojence. My vám pomůžeme v tom a v tom, ale vy nám pomozte v tom, že budete s námi spravovat obecní věci. Samozřejmě, že musíme zvýšit i nárok při správě kraje, při správě centra apod.

A teď musíme zvýšit nárok i vůči odpůrcům. My musíme říci - viz debata z dnešního rána, když řeknou: My se s vámi bavit nebudeme, vy jste udělali špatné stanovisko k 17. listopadu. Jiří Paroubek například řekl, že máme mlčet a nemáme se k tomu co vyjadřovat. A já říkám: Jiří Paroubku, řekněte nám demokratický důvod, proč by se KSČM neměla vyjadřovat ke společenské situaci? Nebo řekněte, že to nesmí, protože si to nepřejete - pak ale nejste demokrat.

Musíme zvýšit nárok vůči našim odpůrcům, kteří jsou proti nám nebo vedle nás a musíme jasně říci: Uveďte důvod, pro který my to nesmíme udělat. Neplatíme snad daně? Nebo televizní poplatky? Nežijeme tady, nepracujeme tady? Nevytvořili jsme to nebo ono? Co je důvodem, to, že přemýšlíme jinak než vy? Takový důvod není legitimní.

V tomto ohledu tedy ke zvýšení nároků patří - ještě jednou: sami k sobě, ke svým partnerům a vůči svým odpůrcům.

Program pro lidi

Znamená to ale perfektní znalost programu. Jestliže chceme zvyšovat nárok, musíme říci, za jakým programem jdeme, jak ho řešíme a jakým způsobem tyhle věci předkládáme lidem, aby byli schopni jít za tím programem, pomáhat nám a ztotožnit se s ním.

Samozřejmě, zeptáte se mě, jaký je ten program na řešení krize. Tak za prvé, musí to být vždycky konkrétní kroky v oblasti politické práce, té teoretické tady, ale i té praktické. Když shrnu náš politický program, znamená to otázku sociálních jistot, které zajistíme, tzn. koupěschopná poptávka obyvatelstva. Ta sestává z mezd, ze zvyšování mezd, ze sociálních dávek pro rodiny s dětmi, pro důchodce, pro nemocné a pod. včetně podpory v nezaměstnanosti, ale zejména zajišťování dostatku práce pro lidi. Nemůžeme se bavit o tom, že v naší ekonomice, která stojí z 80 procent na vývozu zboží z ČR, si budeme dělat ideologické předpojatosti z toho, zda smíme obchodovat s tím nebo oním. Zase se vrátím k Brzezinskému. Prosím vás, nechte dalajlamu a radši se starejte o to, abychom se tady v ekonomice normálně chovali, abychom mohli ve světě obstát a zajistit občanům ČR právo na rozvoj. A budeme-li se dívat na zahraniční obchod bez ideologických brýlí, najednou zjistíme, že nám tady platí zákon o zákazu vývozu do jaderné elektrárny v Buscheru, promiňte, já teď tím žiji, předložil jsem tento bod do Poslanecké sněmovny jako důkaz toho, jaký to je nesmysl - a vytvořila to vláda Miloše Zemana v roce 2000. Představitel mezinárodní agentury pro atomovou energii, bývalý ředitel jaderné elektrárny Temelín doc. Hezoučký, když byl Temelín spuštěn, v roce 2002 přešel do Vídně do agentury a od té doby 14krát navštívil Buscher, viděl, jak se to dohotovuje, ví, kdo na tom dělá, ví, že to odpovídá všem požadavkům mezinárodní vídeňské agentury pro atomovou energii a do té elektrárny, když nám to bylo zakázáno jako českým výrobcům, dodávala zařízení, které jsme měli dodat my, Velká Británie, Francie - těžko bych viděl jadernou elektrárnu, na které by se Francie nechtěla podílet jako jeden z pěti významných výrobců jaderných technologií, samozřejmě Rusko, ale co je zajímavé, sousední Rakousko, které nespustilo po referendu jadernou elektrárnu, dodávalo zařízení do elektrárny v Buscheru. Tam rakouská technologie normálně běhá, ale my nesmíme dát lidem peníze za práci, kterou by někam prodali a radši ze státního rozpočtu utratíme peníze za to, aby se vyplatily dividendy akcionářům ZVVZ Milevsko. Na té absurditě dokazuji, že pokud se chceme starat o práci pro naše lidi, tak nezbývá nic jiného, než tu práci hledat v té mezinárodní kooperaci. V tomto ohledu si myslím, že hledání nových trhů je programem, který je zabezpečen v programu KSČM dostatečně. My opravdu nemáme ideologické předpojatosti dodávat do Německa nebo do Ameriky nebo do Číny nebo třeba do Ázerbájdžánu nebo Tádžikistánu. Opravdu žádný ten problém nemáme. Problém je v čem? Že když přijedete na Česko-slovensko-ruské dny do Moskvy, tak za ruskou stranu je tam bývalý premiér Primakov, prezident hospodářské komory, místopředseda vlády Žukov, ministr průmyslu, šéf železnic, protože jde o železniční koridor do Bratislavy a Vídně, za Slovenskou republiku první místopředseda vlády Čaplovič, za Českou republiku je tam nějaký Filip. Takhle to nejde. Je tam osmdesát českých podnikatelů a z ambasády nikdo. Slovenský velvyslanec tam samozřejmě je. Za ruskou stranu je tam v podstatě součást nejvyššího vedení. Čeští podnikatelé jsou tam, promiňte mi, jako nahý v trní. Protože to je Rusko? Rusko, které je globální mocnost, ekonomicky, vojensky i politicky? Takhle my se k tomu budeme chovat? To si myslíte, že seženeme nějakou práci, když se bude česká vláda takhle chovat k obchodním partnerům? Neseženeme nic.

KSČM je schopná spolupráce

Znovu podotýkám, že třeba se na to dívat bez ideologických brýlí. A musíme si říci, co je naším zájmem ve světovém globálním kapitalismu. Musíme využívat efektivní kooperace, protože samozřejmě můžeme spolupracovat s tím nebo oním, ale práci dělníků nevyvezeme, protože kdybychom ji vyváželi osm tisíc kilometrů daleko, tak náklady na pracovní sílu by byly mnohem vyšší, než když si tam seženeme tu jejich tuzemskou sílu a přidáme k tomu naše schopnosti, které máme a díky vývoji ve vědě a výzkumu, který tady byl nepřetržitě s určitými výkyvy dejme tomu od 18.-19. století a zejména v druhé polovině 20. století. Jestliže jsme měli tu schopnost, tak se jí musíme chopit a musíme ji umět použít. KSČM to umí, věřte mi, že ano. My potřebujeme podporu vědy a výzkumu. My se musíme vrátit k tomu, co bylo považováno v době socialismu za nedostatečné - že z hrubého domácího produktu šlo do vědy a výzkumu 2,5 procenta HDP a teď jsme na půl procentu. Znamená to tedy, že po 20 let trvale ta nová moc po roce 1989 kradla peníze vědě a výzkumu, aby ponižovala úroveň české vědy, aby ponižovala možnosti české společnosti. Tak to otevřeně říkejme! A musíme samozřejmě potom ve státním rozpočtu udělat konkrétní návrh a opatření, které by znamenalo, že my jsme za tím, aby česká věda ty peníze dostala. Protože jistě je lepší dát peníze do vědy a výzkumu, než na nákup obrněných transportérů z Rakouska, když je neumějí vyrábět tak dobře, jako jsme my vyráběli dříve OT. A co je dalším naším úkolem? Schopnost využití nové organizace. My musíme být schopni organizovat a přistupovat rovnoprávně k neobčanské veřejnosti. Prosím vás, zbavme se toho, že jsme jakousi elitou. KSČM je organizovaná skupina, která je schopná předložit návrh a je schopná spolupráce. Že nejsme vyčleněni ze společnosti, že jsme její součástí, a to právě proto, že s lidmi umíme komunikovat a umíme jim pomoci v organizování jejich zájmů. To je podstata věci, schopnost nové organizace, schopnost nového začlenění do společnosti. Jestliže jsme si přinesli poučení z roku 1989 a myslím si, že si ho KSČM přinesla, tak právě této naší schopnosti pojďme využít. Netvařme se jako elita. My jsme přece jedni z občanů ČR, my jsme řádní občané České republiky a to, že něco umíme, předkládejme, oslovujme, organizujme, to je ta naše schopnost hledat řešení. Nezapomínejme na školství, vzdělávání apod.

Na závěr si dovolím říci jednu věc. My nejsme pupek Evropy, ČR není tak významným hráčem v globální politice, globální ekonomice, abychom si mysleli, že budeme tím parťákem, jak si myslí naši proameričtí blázni ve vládě, že to udělá. Samozřejmě, pan místopředseda vlády Barták, ministr obrany může tisíckrát říkat americkým kamarádům, že my to zařídíme. Jestliže chce někdo něco zařizovat mezi Spojenými státy a Ruskou federací, tak jestli se bude chtít Amerika rozhádat, tak na to použije Polsko a ne Českou republiku, na to nás nepotřebují. A jestli budou mít společné cíle, Ruská federace a Spojené státy, tak nás na ten svorník taky nepotřebují, na to my ani posloužit nemůžeme, to prostě takto není. Jestli o něco jde a jestli je něco v globálním zájmu v Evropě, tak to není Česká republika, a zvykněme si na to, že nejsme hlavním hráčem, ale že to je Balkán. To znamená, že musíme mít jasné stanovisko k tomu, co je problémem Evropy, co je problémem Balkánu, jak se k tomu postavit, abychom byli schopni vůbec zachytit trendy globální politiky a ekonomiky. A jestli něco musíme udělat, tak je to začít se profilovat na tom, že v současné krizi budeme schopni předložit návrhy, které budou řešit režimem pronásledované skupiny z politických, sociálních, ekonomických důvodů. To není legrace. To znamená, že nás například čeká odpověď na otázku, jak se postavíme k otázce romské menšiny, přistěhovalectví, bezdomovectví. To jsou velmi těžké otázky a velmi těžké odpovědi, alespoň se to od nás čeká a samozřejmě, že musíme dopracovat náš program vůči zaměstnanosti, tzn. jak řešit otázku nezaměstnanosti, jak se stavět k nově vznikajícím občanským aktivitám, jak se postavit v oblasti politických a společenských věd k podpoře vzniku nových aktivit i jak se postavíme k celé historii naší společnosti. Tyto věci máme zčásti hotové, zčásti však hotové být nemohou, protože společnost se s nimi ještě neztotožnila, nevnímá je ani jako problém. Na druhou stranu to, že budeme schopni organizovat pracovní skupiny v širokém záběru, aby řešili problém, abychom ho předkládali společnosti, je výhodou KSČM. Je to výhodou těch, kteří jsou schopni na té široké bázi spolupracovat.

Měl jsem tady připravenou ještě jednu věc z ekonomické oblasti, ale protože bych si půjčil slova prof. Kellera, tak to neudělám, protože on to bude jistě interpretovat lépe, než bych to interpretoval já. Ale dovolím si říct, ano, v české společnosti existuje výrazný názor na to, že se oněch 20 let příliš nepovedlo. Udělejme všechno pro to, aby následujících 20 let bylo lepších, aby organizátorem těch lepších společenských poměrů byla KSČM, aby organizátorem těch lepších poměrů byli ti, kteří se nesmířili se stavem tzv. demokracie - dovolím si použít slova prof. Ivana Svitáka - demokratury v ČR. Já si myslím, že jsme na to připraveni a že jsme toho schopni.

autor: Vojtěch Filip, předseda ÚV KSČM