1)Devastace Milovic – pokles obyvatel – Proč tomu tak bylo? Protože odešli vojáci a žádní další je nenahradili (kromě pyrotechniků, kteří následně také odešli, když v Praze rozdávali úplatky a potřebovali tak nahradit vysoce efektivní levný tým).

2)Devastace Milovic – stav budov a infrastuktury – když jsem sledoval Pražský výběr, koukal jsem občas na budovu za nimi – Dům důstojníků (postavený našimi firmami), pokud si vzpomínám mohlo mít město celý barák v roce 1992 úplně zadarmo, odmítlo, aby za 15 let kupovalo prostřední část za pěkných pár miliónů. Kolik spolkne rekonstrukce zdevastovaného objektu na nový městský úřad je další neznámou. Když jsem přijel před čtyřmi lety na letiště, tak ani jedno sklo v řídící věži nebylo rozbité a dnes? Při pohledu na pendlující děti kolem hlavní silnice je mi, při pohledu na zdevastovanou budovu ruské školy, smutno. Odraz zapadajícího slunce v jejích oknech ve mně vyvolává otázku proč se ty byty nemohly vymalovat, obchody zaplnit zbožím, proč se sakra nejelo dál?

3)Dětské zastupitelstvo – účast dětí v politice jsme před dvaceti roky kritizovali. Nyní to tu opět máme. Myslím, že současné vedení, současní mocní by neměli svou neschopnost pravidelně sekat trávu, starat se o veřejná prostranství, své problémy se zajištěním bezpečnosti, své sliby o železničním tahu Praha – Milovice – Mladá Boleslav – Liberec – Berlín (nebo kam ještě), a další své výkřiky schovávat za minulost, kterou stejně už nikdo nezmění. Doufám, že vzpomenou pod taktovkou Džamily Stehlíkové vystěhování lidí z Benátecké Vrutice za Hitlera. 30. září bude výročí Mnichova, také budou měsíc předem vzpomínat v ČT? Tehdy to byl zajímavý příběh odhodlání, očekávání, statečnosti, vlastenectví, obrany pevnůstek v pohraničí. Jen se jaksi nehodí do dnešní doby.

4)Politická svita – vzpomínání na odchod ruských vojsk (a na příchod) s lidmi, kteří tu dnes zvou vojska supervelmoci, která se na zvací dopisy ani na obyvatele osvobozovaných zemí neohlíží mi přijde úsměvné. Jen je mi smutno z toho, že se na tom podílíme. Sovětský svaz si své problémy, až na rok 1968 řešil sám. Mě osobně je nejvíc smutno a stydno za náš podíl na bombardování Jugoslávie. Tehdy jsme opravdu šlápli vedle a těm jugoslávcům pěkně poděkovali za pomoc v roce 1968 i o třicet let dřív.

V létě loni jsem navštívil po několik dnů bývalé sovětské městečko v jedné bývalé posádce u Neuruppinu. Tam si to nenechali rozkrást a zdevastovat. Funguje to tam vesele dál. I v Polsku k tomu přistoupili jinak. Tak nevím, proč zrovna my v ČR musíme být zase „světoví“. Ano Milovice budou opět krásné a snad i fungující, jen je škoda, že to bude ještě dalších deset let trvat.

Zdeněk Milata