Allison Krauseová, Sandra Lee Scheuerová, Jeffrey Glenn Miller a William Knox Schroeder by se dnes pomalu připravovali na důchod. Diplom z prestižní Kentské státní univerzity jim měl otevřít dveře k dobře placeným a uznávaným místům ve vědeckých a výzkumných laboratořích nebo v soukromém sektoru. Asi by se už starali o vnoučata a dělili se s nimi o vzpomínky na studentská léta. Jenže žádné jim nezůstaly.

Všichni klesli takřka v jednom jediném okamžiku onoho slunečného jarního 4. května 1970 mrtvi na trávník nebo chodník univerzitního areálu. Allison před dvěma týdny oslavila devatenácté narozeniny, Jeffrey před týdnem dvacáté, Sandře scházely tři měsíce do jedenadvaceti roků a William plánoval, jak to o prázdninách roztočí při dvacátých narozeninách.

Stříleli do zad

Národní gardisté mířili na sto a více metrů velice přesně - Allison a Williama zastřelili ranou do zad, Jeffreye trefili do úst a Sandře prostřelili hrdlo. Devět dalších kolegů těžce zranili. Donalda Scotta Mackenzieho na 229 metrů zasáhli rovněž do zad, Deanu Kahlerovi prostřelili kříž; ochrnul a dodnes, 37 let po osudném květnovém dnu, žije na vozíčku. Allisonin přítel Barry Levine vzpomíná, že sledovali ty muže, kteří nás ohrožovali svými puškami. Nadávali jsme jim a házeli jsme kameny. Když odcházeli, šli jsme za nimi. Najednou se otočili.

Kameny házeli i někteří gardisté. Efekt byl nulový, neboť studenti byli více než sto metrů daleko. Došli na návrší k Taylorově budově. Náhle se otočili a začali pálit. Třináct osudných výstřelů našlo cíl. Demonstrace proti válce

Co vůbec pohledávali ozbrojení gardisté na nedotknutelné akademické půdě? V roce 1970 to vřelo snad ve všech amerických univerzitách. Vietnamská válka měla na svém kontě desítky tisíc mrtvých. Pálení povolávacích rozkazů, za jejichž neuposlechnutí hrozilo až pět let vězení, bylo na denním pořádku. A právě ve chvíli, kdy se jasně ukazovalo, že Spojené státy nedokáží v Indočíně zvítězit, nařídil prezident Richard Nixon 25. dubna invazi do Kambodže.

V pátek 1. května se v Kentské univerzitě konala první demonstrace proti novému tažení. Další se plánovala na pondělí 4. května. Kolem půlnoci na sobotu vypukly v Kentu nepokoje, které neměly s protiválečnými manifestacemi studentů nic společného. Několik opilých, možná i zfetovaných motocyklistů začalo po odchodu z baru házet pivní lahve po autech a domech. Trefili se i do okna místní banky, kde se spustilo poplašné zařízení. Zpráva o tom se rychle rozšířila a řada barů pro jistotu zavřela. Vytvořil se asi stočlenný dav motorkářů, studentů a dalších hostů kentských hospod z okolních obcí. Po příjezdu policie došlo k potyčkám, nad ránem však v městském centru i univerzitě zavládl klid.

V sobotu vyhlásil kentský starosta Leroy Satrom výjimečný stav a ohijského guvernéra Jamese A. Rhodese požádal o vyslání Národní gardy - údajně kvůli zachování pořádku. Vojáci dorazili večer, kdy už byla v plném proudu velká demonstrace. A právě tehdy, v okamžiku, kdy začala hořet budova vojenské katedry určená k demolici (žháři nikdy nebyli vypátráni), vstoupili gardisté do univerzitního areálu - údajně aby chránili hasiče. Při rozhánění demonstrace použili slzný plyn, nejméně jeden student byl raněn bodákem a řada zatčena.

Ozbrojenci na akademické půdě

V neděli 3. května už vzalo areál pod kontrolu na tisíc gardistů. Na tiskové konferenci přilil guvernér Rhodes oleje do ohně. Protestující studenty nazval ne-Američany a označil je za revolucionáře chystající se zničit vysoké školství v Ohiu. Jsou horší než hnědé košile a komunistické elementy a dokonce i než teroristé na motocyklech, řekl. Jsou to nejhorší lidé, jaké máme v Americe. Myslím, že máme co do činění s nejsilnější, dobře vycvičenou militantní revoluční skupinou, jaká kdy v Americe existovala.

Potvrdit výjimečný stav, jenž by znamenal, že protesty 3. a 4. května jsou nezákonné, se však neodvážil. Národní garda i přesto ve 20 hodin 45 minut použila proti shromážděným slzný plyn. Studenti pokračovali stávkou vsedě a čekali, že mezi ně přijde starosta Satrom. Ve 23 hodin vyhlásili gardisté zákaz vycházení a začali je zahánět do ubikací. Deset ozbrojenců bylo údajně zraněno, nejméně jeden student pobodán bajonetem.

Útok na bodáky

Na pondělní demonstraci se sešlo kolem dvou tisíc studentů, přestože vedení univerzity rozšířilo 12 000 letáků, v nichž oznamovalo, že akce je zrušena. Nemělo na to právo, potvrdil později americký odvolací soud. Jenže jeho rozsudek už čtyřem mrtvým život nevrátil. Po úderech zvonu, který obvykle oznamoval vítězství akademického fotbalového týmu, zazněly na návrší u Taylorovy budovy v areálu okupovaném Národní gardou první projevy.

V ten moment ozbrojenci zahájili akci. Nejprve projížděli kolem studentů v džípech a předčítali jim nařízení univerzitní správy a zatýkali. Studenti odpověděli kamením. Druhý pokus rozehnat shromáždění přišel po poledni. Po výzvě k rozchodu použili gardisté slzný plyn, který však kvůli silnému větru neměl kýžené účinky. Studenti se opět bránili kamením. Na další útok nasadili gardisté bodáky.

Skupinku zhruba stovky studentů pronásledovali kolem Taylorovy budovy. Část se skutečně rozptýlila, se zbytkem si však nevěděli rady. Ustoupili na návrší k Taylorově budově - a najednou se otočili a začali střílet. Ze 77 gardistů vypálilo 29 mužů celkem 67 kulek. Při pozdějším vyšetřování tvrdili velitelé, že se jejich jednotka stala terčem ostřelovače, a mnozí nasazení vojáci prohlašovali, že byli v ohrožení života. Reportér týdeníku Time napsal, že střelba nebyla nešťastnou náhodou .

Šéf vyšetřovací komise však zamítl otázku po příčině střelby, tvrdě však kritizoval protestující a gardisty; zmatená střelba z pušek do shromážděných studentů a následující úmrtí byly zbytečné a neomluvitelné, uvedl. Měl pro to dobré důvody. Dva ze čtyř zastřelených, Sandra a William, neměli s demonstrací vůbec nic společného - a jen se v nesprávnou chvíli ocitli na nesprávném místě, když přecházeli z jedné učebny do druhé. Žádný student nebyl ozbrojen a žádný, koho zasáhly kulky během třináctisekundové palby, nestál blíž než dvacet metrů od vojáků. Jako nepravdivé se ukázaly i zprávy médií, že o život přišlo nebo těžce raněno bylo několik gardistů. Během operace utrpěl zranění jediný zhruba deset minut před střelbou. Ani kdyby gardisté čelili nebezpečí, nebylo takové, aby jejich odpor musel mít smrtící následky. Nebylo možno stanovit, kdo z 28 gardistů vypálil evidovaných 61 ran. Zjevně nebyl vydán rozkaz k palbě, uvádí se ve zprávě vyšetřovací komise, kterou zřídil prezident Nixon, zjevně pod tlakem veřejných protestů, až 13. června.

Všechny nás postřílet nemohou!

Na kentský masakr odpověděla nebývalými protesty celá americká akademická obec. Stávek a demonstrací na stovkách univerzitních a vysokoškolských fakult se zúčastnilo osm milionů studentů. Všechny nás postřílet nemohou! stálo na plakátu, který vyvěsili posluchači Newyorské univerzity. Pět dní po masakru se v metropoli Washingtonu shromáždilo 100 000 lidí, kteří demonstrovali proti válce v Indočíně a zabití studentů.

Město se změnilo ve vojenský tábor. Lůza rozbíjela okna, prořezávala pneumatiky a rozbíjela zaparkovaná auta. Takový to byl studentský protest. Jaký protest? Byla to občanská válka, prohlásil autor Nixonových projevů z let 1969- 1974 Ray Price.

Tehdejší prezidentův poradce Charles Colson potvrdil, že 82. výsadková divize obsadila vládní budovy. Chodil jsem vstupními halami mezi těmi chlapíky v přilbách s puškami v rukou a říkal si: 'To přece nejsou Spojené státy americké. To přece není největší svobodná demokracie na světě. To je národ ve válce sám se sebou.'

Pouhých deset dnů po kentském masakru se na univerzitní půdě znovu střílelo. Palbu na studenty protestující v Jacksonské státní univerzitě (Mississippi) proti vietnamské válce zahájila tentokrát místní a federální policie. Bilance: dva mrtví a dvanáct raněných. Watergate a léta poté

Sedmatřicátý prezident Spojených států Richard Nixon byl v době kentského masakru v úřadu šestnáct měsíců. Za sebou měl vrcholný okamžik kariéry, to když blahopřál na Měsíc Neilu Armstrongovi a Buzzi Aldrinovi, prvním lidem, kteří vstoupili na jeho povrch. Později uspěl dokonce i v dalších prezidentských volbách v roce 1972, kdy už se však nad ním stahovaly mraky.

Provalilo se, že k jeho vítězství přispělo i nelegální vloupání do centrály konkurenčních demokratů v hotelu Watergate, jehož jméno se navždy stalo symbolem vládních skandálů na celém světě, a nakonec se 9. srpna 1974 musel poroučet. Zemřel 22. dubna 1994. Vystřídal ho viceprezident Gerald Ford (zemřel o loňských Vánocích). Už v listopadu 1974 podepsal při překvapivém setkání s tehdejším sovětským šéfem Leonidem Brežněvem ve Vladivostoku první dohodu o omezení strategických jaderných zbraní (SALT-1).

Během Fordovy vlády skončila pádem Saigonu 30. dubna 1975 vietnamská válka a na oběžné dráze se 17. července 1975 spojily na takřka dva dny sovětská a americká vesmírná loď Sojuz a Apollo. Jeho domácí a zahraniční úspěchy však nepřekryly nepříznivý dojem z generálního pardonu pro Nixona za jeho zjevně kriminální činy v aféře Watergate. Při prezidentských volbách v roce 1976 podlehl demokratovi Jimmimu Carterovi.

K pomníkům v Kentu i Jacksonu se každoročně přicházejí poklonit památce zastřelených studentů jejich blízcí, přátelé i významné osobnosti americké kultury.

autor: pk

zdroj: HaNo, 3. 4. 2007