Jan Fojtík vzpomíná v článku na rozhovor s tehdejší ministrem zdravotnictví Prokopcem, který bydlel nedaleko Fojtíka. Jednou, nedlouho po listopadu 1989 potkal Fojtík Prokopce, když šel kolem jeho domu. Prokopec jej pozdravil a začal hovor. Prokopec začal tím, že má strach o život. A že o tom dokonce něco poslal do Svobodné Evropy. Nějaké prohlášení, ve kterém se z toho strachu vyznává. Tušil jsem, že spolupracuje s KGB, říká Fojtík, ale že by měl nějaké kontakty i na agenturu CIA? Musíš pochopit, začal mě ujišťovat Prokopec, když viděl, jak se na to tvářím, že jde o prekérní záležitost.

A dále Prokopec řekl:

Já jsem ten večer 17. listopadu 1989 seděl v mezaninu budovy Československého spisovatele. Říká se tomu ponorka a je to závodní jídelna zaměstnanců. Usadil se tam štáb, který celou tu akci řídil. Hlavní osobou byl rezident sovětského velvyslanectví (pozn. rezident = člověk, kteří řídí tajné agenty v cizí zemi). A byl tam taky Lorenc a Havel. Když teď jeden tvrdí, že byl v Bratislavě a druhý na Hrádečku, tak to není pravda. Tak doslova to tehdy Prokopec tvrdil! A dále Prokopec řekl: "Můj úkol,  bylo ubezpečit Jakeše, až bude volat z Orlíku, že se nic vážného nestalo a že nikdo nebyl zraněn a odvezen do nemocnice".

A Prokopec, říká Fojtík?

Ten se skutečně nějak brzy ztratil. Nedožil se ani začátku nového roku. Zemřel v nemocnici na rakovinu plic. On, lékař, který ozařoval pacientům plíce, neměl ještě tři týdny před smrtí tušení, jak skončí. Měl jen strach o život.
Ptal jsem se pak jeho ženy na jeho poslední dny, říká Fojtík. Zakázali mi ho navštívit, řekla. Prý si to nepřeje.

Pro shlédnutí článku klepněte na červenou řádku:

http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2009&cis=47&cl=04

4. Profesor WALTR KOMÁREK 

Ředitel Prognostického ústavu v roce 1989
Rozhovor uveřejněný s ním v MF Dnes, dne 6.11.2004, na straně A7

Druhá otázka redaktora MFD:

Vy jste tak rychlý konec komunistického režimu čekal ?

Odpověď Waltra Komárka:

Na konci října (vlastní poznámka 1989) jsem byl v Moskvě přijat na Ústředním výboru KSSS, kde jsme debatovali o přechodu moci v Československu. Upozorňovali mě, že budou pokusy o stanné právo, o vojenský zásah, že oni ale udělají vše proto, aby to tu proběhlo poklidně. Věděli jsme, že se už něco stane i když bylo možné, že se to přesune do prvních dnů prosince 1989. Ale to výročí "17. listopadu" bylo magické a bylo zjevné, že to vyvolá mnohem větší protesty než obvykle. Ne, že bychom to jako prognostici předpověděli na hodinu, ale věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit.

Pro shlédnutí textu rozhovoru klepněte na červenou řádku:
http://www.sds.cz/docs/prectete/rozhovor/sid_koma.htm

5. PhDr. Jaromír SEDLÁK 

poradce tří předsedů vlád socialistického Československa – Lubomíra Štrougala, Ladislava Adamce a Mariána Čalfy:

Dne 19.11.2009 byli Vojtěch Filip – předseda ÚV KSČM a PhDr. Jaromír Sedlák – bývalý poradce tří premiérů socialistického Československa, pozváni spolu s mnoha dalšími významnými hosty na klubovou oslavu pražského Lions klubu, konanou u příležitosti 20. výročí sametové revoluce 17. listopadu 1989.
Slavnost se konala ve Lvím dvoře na Pražském hradě.

Jaromír Sedlák tam hovořil o tom, že:
V zastoupení federální vlády ČSSR byl v létě 1989 vyslán do Washingtonu k jednání s tehdejším ministrem zahraničí USA Henrym Kissingerem. Sedlák jednal též s poradcem prezidenta Ronalda Reagana a George Bushe staršího Zbigniewem Brzezinskim. Zde poprvé Sedlák slyšel o dohodě Východ - Západ a o nutnosti změn v politických garniturách celé východní Evropy. Z americké strany padlo přitom jméno Václava Havla. Sedlák doporučil studium telegramů americké ambasády v Praze z té doby, odeslaných do Washingtonu, uvolněných k publikování. Knižně však vyšel dosud jeden díl.

Text celého článku je na internetu, klepněte na červenou řádku:
http://www.halonoviny.cz/articles/view/192549

Další novinový rozhovor s Jaromírem Sedlákem - pro zajímavost, klepněte na červenou řádku:
http://www.halonoviny.cz/articles/view/194153

6. Generálporučík Ing. Alois LORENC, CSc.

Velitel Státní bezpečnosti, (tajné služby státu).
/nar. 1939 v Trenčíně na Slovensku/.

Generál Alois Lorenc byl klíčovou postavou událostí kolem 17. listopadu 1989 v policejních složkách. Byl to v té době první náměstek Federálního ministra vnitra ČSSR, zodpovědný za činnost složky Státní bezpečnost - tzn. tajné služby státu, jakou má každý stát.

Vystudovaný vojenský inženýr pro oblast radiolokační techniky, matematik, kybernetik. Později přešel z armády do policejních složek státu, jako specialista na úsek šifrování, kryprografie. Později se propracoval do nejvyšších velitelských funkcí Sboru národní bezpečnosti. Generálskou hodnost dostal ve funkci velitele Západoslovenské krajské správy veřejné bezpečnosti /v Bratislavě/. Poté se vrátil do Prahy jako náměstek federálního ministra vnitra. 

Z výše uvedeného textu u předchozích autorů článků je patrné, že Státní bezpečnost, kterou řídil generál Lorenc, sehrála rozhodující úlohu v událostech v Praze, na Národní třídě, dne 17.11.1989. 

Generál Lorenc vydal po roce 1990 dvě zásadní knihy, ve kterých přibližuje situaci v naší zemi před a po listopadu 1989 (obě dnes těžko sehnatelné ke koupi, ale ve větších krajských knihovnách by se snad nechaly sehnat k zapůjčení)

Jsou to knihy:

1) Ministerstvo strachu – neskartované vzpomínky generála Lorence /1992/.

2) Generál Lorenc Dešifrovaný svět /2000/.

Z knih je patrné, toto:

1/ Na zveřejnění všech detailů kolem událostí 17. listopadu 1989 neuplynula ani v roce 2000 dostatečná doba.

2/ Je patrné, že generál sám prochází myšlenkovým vývojem pod vlivem nových mezinárodních událostí po listopadu 1989.

3/ Je nepřehlednutelné, že generál si buduje image – gentlemana tajných služeb, profesionála, člověka vysoké inteligence, s obrovským rozhledem, rozvážného kalkulátora, stratéga, ale také vlastence a demokrata. 

4/ Je však nepřehlednutelné, i to malé „já“, nad textem.

5/ A je také nepřehlédnutelné i to, že do jeho úvah se snad až na vyjímku nevešli ti, díky nimž mohl být v tak vysoké funkci, těch mnoha obyčejných lidí dole, především členů KSČ, kteří v naší zemi chtěli budovat socialistickou republiku. A kteří se stali hlavními poraženými a štvanci nové polistopadové doby po roce 1990. Tento rozměr uvažování generálovi chybí. Tehdejší KSČ už pro něj byla na šachovnici jen jednou z méně významných figur.

Z doby blízké po listopadu 1989 má generál několik zásadních myšlenek – kdy říká:

1/ Něco naznačím, na některé otázky nechci a nemohu odpovědět

2/ Bol som v listopadu 1989 velmi dobre zorientovaný. /věta, která děsí tady dole mnohé lidi z levice posledních 20. let/

3/ Aktivně jsem prosazoval přestavbu, fandil jsem Gorbačovovi

4/ Myslím, že jsem v událostech v listopadu 1989 obstál, že jsem zvládl situaci při změně geopolitických poměrů ve východní Evropě.

 Jestliže je však pravda to, co říkají předchozí autoři výše uvedených článků (a mnohé další skutečnosti, zde nezveřejněné tomu nasvědčují), mají současní kritici generála Lorence pravdu, když poukazují na opak! Že generál Lorenc ve své funkci selhal.

Kritici generála uvádí následující důvody:

1) Že dopustil, aby se tajná služba, kterou řídil, stala tvůrcem politiky (organizátorkou urychlení politických procesů či dokonce státního převratu na Národní třídě v Praze, bez vědomí nejvyššího vedení státu, dokonce možná proti vládě vlastního státu). Zatímco tajná služba má být vždy jen loajálním nástrojem politiky! Má být loajální k ústavním orgánům svého státu, jednat pouze v souladu s pokyny legálně zvolených ústavních orgánů. To je hlavní princip její činnosti.

Kritici se v souvislosti s výše uvedenými argumenty o činnosti Stb na Národní třídě ptají, kde je služební přísaha – příslušníka ozbrojených sil o věrnosti státu? A zároveň poukazují na toto prázdné místo ve vyprávění generála, proč o tomto místě nechce mluvit (a pravděpodobně nikdy nepromluví). Vojenský soud v této skutkové podstatě totiž asi moc trestů na výběr nemá, i když už dnes není soudce! 

2) Akce Stb na Národní třídě prý měla být podle agenta Zifčáka (důstojníka Stb, který plnil na Národní třídě úkoly svých nadřízených) namířena pouze proti vedoucím funkcionářům tehdejší KSČ a touto operací mělo jít o jejich diskreditaci, odstranění a nastartování procesu obrody KSČ a společnosti. To je však označováno kritiky generála za zastírací nesmysl. Jestliže zasahuje policie státu proti demonstrantům na ulici, je to konflikt státu s občany, ne politické strany. A to je druhá kritika generála.

3) Třetí kritika je také významná. Rozhodnutí velení Stb s jakými silami se ve společnosti  spojí a na jaké síly do budoucnosti vsadí v tak kritické době, byla podle kritiků ze strany generála „minela globálních rozměrů“. Nepochopení podstaty globální situace. Patrné je to zejména po letech odstupu. Gorbačovova politika zbankrotovala brzy po listopadu 1989, prakticky už v roce 1991. Svaz Sovětských socialistických republik se díky politice Gorbačova rozpadl a zanikl. V Evropě díky jeho politice zmizela soustava socialistických států. Následovaly agresivní války proti Jugoslávii, Iráku a nyní Afghanistánu, mnohdy bez schválení OSN a to vše ukázalo o jaké síly se jednalo a jedná, na které generál vsadil.

Podle kritiků generála nejde prý o to, dělat chytrého po bitvě. Ale v tak významné bezpečnostní funkci, s takovou praxí a rozhledem, s takovým analytickým aparátem, s takovým zdrojem agenturních informací i z důvěrných jednání zahraničních představitelů a států, včetně osobních kontaktů na nejvyšší funkcionáře ve východním bloku je to nepřehlédnutelná skutečnost. Kritici generála tvrdí na jeho adresu, že není se čím chlubit a na co být pyšný!

Ve své druhé knize se generál na adresu Gorbačova vyjadřuje už kriticky, je zde patrný posun. (Pozn.: Málo se to v České republice ví, ale Komunistická strana Ruské federace, kde je předseda Genadij Zuganov mluví o Gorbačovovi jako o tom – „se záplatou na mozku“. Tato strana považuje Gorbačova za zrádce socialismu a hlavního viníka těchto událostí.

Generál Lorenc v závěru své druhé knihy, na straně 237, vydané v roce 2000 píše:

Pro mě už dnes nejsou důležité detaily těch dní, ani když šlo o státní převrat, který začal podvodem s dezinformací o smrti studenta Šmída…, kterou rozšířili pražští disidenti a potom do celého světa všechny západní média. Nejdůležitější bylo, že se nic takového nestalo /pozn. myšleno smrt studenta/, ale také to, co přivedlo zemi do tohoto stavu, kdy státní převrat byl už jen otázkou času. Neméně významné je také to, jakým způsobem události proběhly. Bez krveprolévání!

Rozhodující příčiny zásadních politických změn v Československu podle generála byly:

1) Stagnace ekonomiky země, řešení bylo nevyhnutelně spojené i s politickou reformou. Na to politické vedení státu nebylo připravené

2) Naše minulost, události 1948, 50-tá léta, období normalizace

3) Generační problém, v našich podmínkách se považoval za protisocialistický. Jeho podstata je ve frustraci nastupující generace.

4) Ale v první řadě – šlo o geopolitický problém a rezignaci SSSR na velmocenské postavení ve střední Evropě.

Také nejvyšší generálové KGB /Komitetu gosudarstvenoj bezopasnosti/ z bývalého SSSR, velcí osobní přátelé a spolupracovníci generála Lorence,  se kterými se generál Lorenc radil a spolupracoval s nimi, se dostali po roce 1991 v Ruské federaci pod palbu kritiky. Politické síly, zejména dnešní komunistické strany a levicové strany v Ruské federaci těmto generálům vyčítají, že zapříčinili rozpad socialistického tábora v Evropě, rozpad SSSR, rostoucí ohrožení Ruské federace ze strany NATO, kdy NATO již je rozmístěno v pobaltských státech, i na jihu Ruska. 

Tito generálové na svoji obhajobu kritizují Gorbačova za to, že za jeho líbivými slovy nenásledovaly reálné činy. Problém je ale v tom, že socialismus ve východoevropských zemích často „pokládali“ svými tajnými operacemi právě tito generálové.

O politice se říká, že je to „svinstvo“ a „špína“. Události na Národní třídě 17. listopadu 1989 byly „špína obrovských rozměrů“. 

Málo se ví o tom, že se na Národní třídě ten večer sešlo mnoho lidí, kteří po listopadu 1989 hráli důležitou roli ve vysokých funkcích státu. Někteří dostali pozvánku na tuto akci ve smyslu informace. Zahraniční představitelé opozice dostali přednostně vstupní vízum do republiky. Mezi ně patřil i tehdejší ideový nepřítel socialistického Československa číslo 1., pan Pavel Pecháček, ředitel české sekce rádia Svobodná Evropa, jehož táta zakládal tuto rozhlasovou stanici s americkými vojáky a byl také druhým ředitelem rádia po Pavlu Tigridovi. Za normální situace nepředstavitelné. Tito lidé, jako Pecháček, se přišli podívat na Národní třídu, jak socialistický režim dostává poslední ránu z milosti. Dýku do zad !  

7. ZÁVĚR:

Dostali jsme se na konec našeho vyprávění věnovaného událostem, které se staly  17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.

Bylo by vhodné udělat nějaký závěr, ale neučiníme tak. Závěr si  vážení čtenáři udělejte sami, každý sám pro sebe. 

Můžete si vybrat:

A) Byla to nádherná Sametová revoluce, kdy krásní, něžní, mladí vysokoškolští studenti vystoupili proti tyranskému režimu. A tito krásní studenti ukázali celému národu morální sílu našeho národa, celou dobu zašlapávanou komunistickým režimem. 

B) Bylo to předání moci, alias státní převrat, potají organizovaný velmi úzkou skupinkou vrcholných politiků tehdejší KSČ a špičkou Stb ve spolupráci s progorbačovskými silami v KSSS a KGB. Kdy, jak hovoří agent Zifčák, tato operace měla svou politickou a svou bezpečnostní část. Bezpečnostní část se zdařila, politická nikoli. Kdy cílem bylo svržení starého vedení KSČ, dosazení nového vedení a snaha o přeměnu KSČ a o budování nového typu socialistické společnosti? Přičemž vysokoškolští studenti byli v této hře použiti skupinkou pučistů jen jako rozbuška společenského nepokoje. Studenti aniž to věděli, byli dlouho průběžně usměrňováni příslušníky Stb. Když přišel čas, studenti ještě ani netušili, že za několik týdnů, 17. listopadu 1989, se zúčastní demonstrace na Albertově. Přičemž skupinka pučistů, ale i lidí z vedení disentu již věděla, že tam studenti dostanou výprask, což bude přechod do horké fáze celé operace – postupného předání moci.

 C) Všichni klíčoví vedoucí funkcionáři KSČ i státu věděli, že delší dobu před listopadem 1989, udělal Gorbačov za SSSR dohodu s prezidentem Buschem st. za USA, že v zemích socialistického tábora ve východní Evropě proběhne tzv. „uvolnění poměrů“ v rámci politiky gorbačovského tzv. „Nového myšlení“. (Někteří politici používali pro to jiný termín a to, „že Gorbačov zradil socialismu“.

 
Sověti s američany udělali dohody, za jakých podmínek tyto změny proběhnou, aby vše proběhlo v klidu, bez krveprolití, bez válek v Evropě. K něčemu se zavázali sověti, k něčemu američané. Část těchto dohod byla dodržena, avšak od určité doby už se dohody ze strany američanů nedodržovaly, protože na druhé straně už nebyl partner. Ani Gorbačov, ani SSSR. Zejména zásadní dohoda o nerozšiřování vojenské aliance NATO na východ k hranicím Ruska se neplní. Dnes už je NATO v pobaltských zemích a asijských postsovětských republikách. Stále jsou patrné snahy západu rozdělit Rusko na více částí a jejich snaha, dostat se k jeho surovinovému bohatství.

V létě roku 1989 Gorbačov prohlásil, že Sovětský svaz nemá morální právo zasahovat do vnitřních záležitostí jednotlivých socialistických zemí, že je to jejich vnitřních záležitost. Od tohoto okamžiku byl vnitřní vývoj v naší zemi „jen“ naší otázkou (bez zahraniční podpory SSSR) i když jak je patrné, zasahovaly do něj intenzivně dále obě strany, SSSR i USA. 

V pozdním létě a na podzim roku 1989 padly ze stejných důvodů okolní socialistické režimy, NDR otevřela hranice do západního Německa a že se „něco“ stane i v ČSSR už bylo jasné. Byla to jen otázka času. Klíčovou otázkou pro zasvěcené už se v tomto období stalo jen to, jak to proběhne!

Takové události se připravují dlouhodoběji i s legendami o nich, pro prostý lid (a potvrzují to i výše uvedené texty). V přípravném období je potřeba najít a připravit vhodné lidi, kteří „potom“ převezmou řízení společnosti, aby nenastal neřízený chaos a mocenské vákum po pádu jednoho a neexistence druhého. Tyto nové lidi je potřeba také připravit na to, aby nenastaly excesy v mezičase mezi obdobím z opojení ze získání nové moci a uvědomění si odpovědnosti za společnost. Mezi takové lidi patřil dlouhodobě Václav Havel, se kterým sověti a zejména američané, i lidé z Stb jednali potají, přímo i zprostředkovaně. Václav Havel byl jednak před listopadem 1989 a také průběžně po celé horké období konce roku 1989 o všem detailně informován. 

Pro uskutečnění změn v naší zemi byly vybrány organizátory tyto významné termíny: 28.10. – Den vzniku republiky, 17.11. Mezinárodní den studentů, 10.12. Mezinárodní den lidských práv OSN a poslední termín byl 16. ledna 1990 v souvislosti s výročím upálení Jana Palacha. (Viz rozhovor s Waltrem Komárkem).   

Stávající vedení KSČ chtělo vést zápas za zachování socialismu v naší zemi. Ano, byly zde v rámci tohoto vedení i hlasy, které uvažovaly o použití zákonné síly pro dosažení tohoto cíle. Také na druhé straně, podle generála Lorence prý byly síly, které uvažovaly o násilném střetu. V zemi prý hrozila silová konfrontace, prý hrozilo, že zemi ovládnou nenávistné emoce a krvavé vyřizování účtů, kdy se situace stane nekontrolovatelnou. 

Politická část operace zahájené na Národní třídě se nezdařila. Tato skupina nezvládla  situaci. Dodnes se o ni málo ví. 

Oficiální, nic netušící a zaskočené vedení KSČ nebylo schopné v této situaci adekvátně zareagovat a převzít politickou iniciativu. (Částečně z pochopitelných důvodů, když Vás zradí skupina nejbližších spolupracovníků, špičky tajné služby vlastního státu, a Sovětský svaz jako hlavní síla socialismu.) 

Po několika dnech, po 17. listopadu 1989, nastoupila další alternativa společenského vývoje v zemi, už ale bez většího vlivu KSČ. 

Klíčovým pro nenásilný vývoj v zemi se stal později - „vznik vlády národního porozumění“. To je takové dočasné a morálně nehezké uskupení, ve kterém se sejdou představitelé starého a nového režimu, kdy prostřednictvím této vlády se transformuje stará společnost a moc do nové, protože nejde začít z nuly. Zde se dohodnou pravidla „my pro Vás a Vy pro nás“. Málokdo o této vládě rád mluví, jak ti staří, tak ti noví.

Tady začíná nová polistopadová epocha naší země.

Odtud zřejmě pramení sebeuspokojení generála Stb Lorence, že v takto vypjaté a v historii bezpříkladné geopoliticky a vnitrospolečensky se měnící situaci přispěl (nebo rozhodující měrou přispěl) k zabezpečení nekrvavé transformace československé společnosti.

Kdo ví, pod čí ochranou je dnes generál, zda KGB či CIA, nebo obou? Je to zpravodajský profesionál. Pro realizaci takových operací, když to dovoluje situace, se vyžadují záruky. Zcela určitě ještě nevytáhl všechny trumfy z rukávu. Drží si pojistku. 

My současní členové KSČM však nejsme už 21 let pod žádnou ochranou. Naopak, neseme všechny důsledky těchto událostí z první ruky. Stali jsme se štvanci doby. 

Co však nechceme a nebude. A nikdo s tím nemůže počítat – že budeme dělat někomu hlupáky! 

Z výše uvedených textů je patrné, že události 17.11.1989 na Národní třídě byly jen pomocnou operací k něčemu podstatně většímu o co tady šlo, a co probíhalo na základě dohody světových mocností, tehdejšího Sovětského svazu a Spojených států amerických, za zády oficiálního vedení Československého státu a ostatních socialistických zemí. 

Události na Národní třídě v Praze, dne 17.11.1989, nebyly to rozhodující, jak se to snaží prezentovat česká pravice. Nebyla to spontánní akce studentů, ale zpravodajsky zrežírovaná akce, za podpory cizích velmocí, směřující k vyvolání společenského nepokoje a změně režimu v zemi.

Vážení přátelé,

uběhlo 21. let od listopadu 1989 a o řadě událostí o kterých je zde řeč jsme v té době, v roce 1989, neměli ani tušení, ačkoliv nás události dramaticky zasáhly a každý jsme je prožíval po svém. Tyto skutečnosti vyšly na povrch zemský až v průběhu let, díky mnoha článkům, knihám, filmům a rozhovorům s aktéry té doby. Některé detaily nejsou popsány dodnes. 

Většina z Vás, kteří čtete tyto řádky, jste stejně jako autoři těchto řádek nestáli na vítězné straně barikády. Vy víte o čem je řeč. U nás neteklo proudem šampaňské, nerozdávaly se medaile, nerozdávaly se funkce. Naopak. My osobně, naši rodinní příslušníci, naše děti a mnoho lidí kolem nás, tisíce a tisíce lidí v této zemi, kteří aktivně, často dobrovolně a rádi budovali tuto republiku, byli novou mocí vyhazováni z práce a z funkcí ve všech oblastech a na všech úrovních života společnosti. Od školství, přes vědu, průmyslovou výrobu, zemědělství, služby, národní výbory, společenské organizace, kulturu, media, soudy, armádu, bezpečnost, diplomacii, sport,  zdravotnictví, atd.. Prostě odevšad. 

Byli i mrtví a uštvaní, i ti, kteří si sáhli na život, protože neunesli psychické útoky. Tato situace přetrvává v jiném odstínu dodnes. Česká pravice, která ovládá tuto společnost si na tom dává obvzlášť záležet. Dodnes se v této zemi lustruje a lustrace slouží k profesní i společenské likvidaci lidí. Dodnes tady zuří zběsilý antikomunismus. 

Bude hodně těch, kterým se tyto řádky nebudou líbit, protože jsme jim nastavili zrcadlo a posvítili na události na Národní třídě ze 17. listopadu 1989 – tzv. Sametovou revoluci. Ale to už tak v životě chodí. Každý má právo na svůj názor. I my, poražení. 

Je hodně těch, ze kterých se stali díky událostem na Národní třídě ikony nové doby. Mnozí lidé na nich dodatečně udělali obrovskou kariéru a majetky, vybudovali si na ní svůj image. Byly už napsány tehdejšími vítězi nové učebnice dějepisu a mnohé knihy. Byly natočeny nové filmy. Je také mnoho těch, kteří si tenkrát posypali hlavu popelem a od aktivního budování socialismu začali po 17. listopadu 1989 aktivně budovat kapitalismus. A je také mnoho těch, kterým se časem pomotaly hesla a sliby z té doby a dnes dělají opak. Jedno z těch hesel té doby dnes opravdu navozuje úsměv: „Láska a pravda zvítězila nad nenávistí a lží“.  

Dne 17.11.2010 můžeme mi členové KSČM, po letech, s klidem zapálit svíčku. Ne za studenty, ne za lásku a pravdu, ne za zradu a lež, ale za tuto nemocnou zemi! 

Po jednadvaceti letech budování kapitalismu v této zemi, je vyprodán její majetek, nově vytvořený státní dluh představuje obrovskou zátěž pro celý stát i pro mnohé další generace dětí, které se ještě nenarodily. Veřejné finance hrozí rozpadem. Hrozí, že nebude na důchody, platí se za školství, za zdravotnictví, nájemné roste raketovým tempem. Mnoho lidí již nemá peníze na měsíční nutné výdaje spojené s živobytím. Statisíce lidí nemají práci. Desetitisíce lidí jsou bez domova a spí pod mosty a po nádražích.

A společnost se opět rozhodli zachraňovat Ti, kteří ji do tohoto mizerného stavu přivedli v předchozích letech svého vládnutí i díky událostem ze 17. listopadu 1989. Řešení vidí jediné. Škrtat a šetřit na těch dole.

Život jde dál.

Vám všem, kteří jste za ta léta nepřevlékli kabát a neztratili víru v ideály sociálně spravedlivé společnosti, patří u příležitosti 17. listopadu 2010 poděkování a uznání za čestnost, osobní statečnost a morální pevnost. 

 A nezrácejte víru, že …PRAVDA ZVÍTĚZÍ !