Vystoupení Miroslava Grebeníčka, místopředsedy Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PS PČR, v Poslanecké sněmovně PČR při jednání o vyslovení důvěry Vládě České republiky vedené Janem Fischerem.
Prvořadým úkolem této vlády by mělo být, jak se na tom mnozí shodujeme, překlenout období do podzimních voleb, ze kterých vzejde řádná nová vláda. Bylo by ale od nás v tuto chvíli neodpovědné, kdybychom prozatímní kabinet, který ODS a ČSSD vytvořily, který před nás předstupuje se žádostí o důvěru, podcenili. Ano, jen máloco může být horší než to, co dnešku předcházelo. V tom a v personálním složení kabinetu Jana Fischera přes dílčí výhrady k některým jednotlivcům je nutné a možné hledat předpoklady pro jistou pozitivní změnu dosavadního stylu.
Neúspěšné vládnutí kabinetu Mirka Topolánka se ukázalo pro republiku a pro občany jako nebezpečné. Pád té vlády nebyl však dokladem síly opozice, ale především úpadku a pozvolného rozkladu moci založené na politické korupci a programovém podvádění voličů. Byla to moc, která se stále více vymykala z ústavního rámce a která stále více ignorovala zájmy občanů a paralyzovala demokratické procedury rozhodování a veřejné kontroly.
Mluvím-li o politické korupci, o porušování ústavy a nedemokratických postupech, pak připomínám, že takto viděli vládu ODS, lidovců a zelených nejen političtí oponenti, ale stále více i veřejnost a naposledy i prezident vzešlý z Občanské demokratické strany a významná část poslanců, členů a příznivců vládních stran.
Nyní tedy jsme v situaci, kdy korupční, militaristicky naladěné a podle prezidenta republiky, který má sám z 90. let vlastní podobnou zkušenost, extrémně lobbismem zatížené uskupení padlo. Bohužel největší riziko spojené s kabinetem, který před nás předstupuje a uchází se o důvěru, při vší úctě k odborným kvalitám jeho jednotlivých členů, a není to vina ani premiéra Fischera, ani některých jeho spolupracovníků, je, že není ničím jiným, i na tom se můžeme jistě shodnout, než vládou a rukojmím velké koalice.
Byly to ODS a ČSSD, kdo vzájemně dojednal a svérázným způsobem nadiktoval premiérovi Fischerovi jednotlivé osoby. Obchod, který přitom ODS a sociální demokraté uzavřeli s Bursíkovou Stranou zelených, nic nemění na podstatě. To, co sociální demokraté navrhovali ODS již v roce 2006 po minulých volbách, se paradoxně naplňuje až nyní. Postup velké koalice v personálních otázkách při sestavování prozatímní vlády tak předznamenává jistá rizika pro republiku a občany pro budoucnost...
Právě proto se musím předsedy vlády ptát, proč v programovém prohlášení jeho kabinetu, tak jak na to upozornil místopředseda sněmovny Filip, chybí ve výčtu největších hrozeb v oblasti vnitřní bezpečnosti zmínka o korupci. Není to snad právě korupce a korupční zneužívání moci, neustálé korupční porušování a obcházení zákonů, co vedle organizovaného zločinu nejvíce ohrožuje právní jistoty občanů a zpochybňuje existenci právního státu? Má-li dočasná vláda být netečná, nebo dokonce zaručit kontinuitu této korupce a přispět k bezproblémovému pokračování těchto metod po volbách, potom ovšem nelze podporovat takovou vládu. Chci proto slyšet, a mám na to pochopitelně právo, jak se tato vláda vyrovná s poměry, které umožnily mluvit o protiústavní nerovnosti občanů a politiků před zákonem a o některých postupech v české policii, státním zastupitelství a justici jako o mafii. Chci slyšet, jak se tato vláda bude i v omezeném čase, který má k dispozici, vyrovnávat se stavem, kdy předchozí ministr vnitra a premiér fakticky paralyzovali některé policejní složky, znejistili státní zastupitelství a kdy poklesla výslednost i vůle k efektivnímu šetření a postihu velké kriminality, odhalování nelegálních výnosů z trestné činnosti, z hospodářské kriminality. Formulace záměru vlády zklidnit situaci v české justici je pochopitelně velmi vágní a nijak nepostihuje špatnou situaci a ničím nenaznačuje vůli a postupy skutečného řešení...
Očekávám, že předseda vlády závazně ujistí tuto sněmovnu o tom, že jeho kabinet a jednotliví ministři ani veřejně, ani tajně nebudou obcházet parlament a že se nebudou vyhýbat, tak jak to předváděli zejména bývalý premiér Topolánek a bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, demokratickým procedurám informování parlamentu a veřejnosti a demokratickým procedurám parlamentního projednávání a přijímání rozhodnutí významných pro suverenitu republiky a bezpečnost občanů.
Uvítám v domácí politice kabinetu i garance, že vláda nepodnikne nikoli jen zásadní, jak se k tomu zavazuje, ale že nepodnikne žádné další protiústavní kroky směřující ke zvyšování přímé finanční zátěže občanů platbami ve zdravotnictví a že nebude postupovat k zakonzervování a dalšímu zavádění přímých poplatků a pokut i nepřímých plateb za zdravotní péči mimo veřejné zdravotní pojištění. Zcela logicky za naléhavé považuji také záruky v situaci, kdy v loňském roce inflace katastrofálně znehodnotila úspory občanů v penzijních fondech a jiných formách spoření na stáří, že tato vláda nepodnikne nic, ani pokusy ve stadiu příprav, které by v budoucnu mohly ohrozit penzijní systém založený na průběžném financování důchodců...
Je veřejně známo, že vedle řady dalších hrubých a neomluvitelných selhání koaliční vlády Mirka Topolánka je jedním z nejostudnějších výsledků jejího vládnutí fyzický stav a financování resortu školství. Nastupující kabinet může buď pokračovat ve zničující politice svých předchůdců, která podlamuje základy vzdělanosti a kultury, nebo také může, a je to zcela v jeho možnostech, při formulaci východisek státního rozpočtu zvolit přístup odpovídající potřebám občanů a republiky... Resort školství a politika podpory vzdělávání a vzdělávací soustavy nepatřily k prioritám koaliční vlády ODS, lidovců a zelených. Ba právě naopak. Směle lze říci, že vláda, která padla a odešla s hanbou, po celou dobu své existence vedla permanentní finanční válku se školstvím a kulturou. Je pro to dostatek nezpochybnitelných důkazů, včetně pevných statistických dat.
Když jsem v říjnu v roce 2007 interpeloval předsedu vlády Mirka Topolánka ve věci zaostávání České republiky ve veřejných výdajích na školství v porovnání s ostatními vyspělými zeměmi a žádal nápravu, předseda vlády tenkrát reagoval se svou obvyklou arogancí a mé požadavky naprosto bagatelizoval. Pak ale jeho vláda zareagovala způsobem, který se vymyká všem myslitelným představám. Výrazně ještě veřejné výdaje na školství a vzdělávání, jejich podíl na hrubém domácím produktu snížila.
Tenkrát jsem premiéra Topolánka upozorňoval, že již čtvrté volební období pokračuje velmi nepříznivý trend, kdy Česká republika ve veřejných výdajích na školství výrazně zaostává za průměrem těchto výdajů v zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Doložil jsem, že výdaje na školství a vzdělávání tvoří dokonce nižší procentuální podíl hrubého domácího produktu republiky, než tomu bylo za krizové vlády Václava Klause...
Tuto válku Občanské demokratické strany, lidovců a zelených proti českému školství a učitelům je nutné s okamžitou účinností zastavit. Vítám to, že se nový kabinet jako mnozí jeho předchůdci hlásí ke školství jako k prioritě. Beru vážně ujištění obsažené v programovém prohlášení, že tato vláda nebude redukovat rozpočtové výdaje v oblasti školství a vědy. Troufám si ale tvrdit, že přislíbená stagnace po období působení koalice ODS, lidovců a zelených je opravdu málo.
Možná někomu připadlo silné, že mluvím o válce pravicové koalice proti školství a učitelům, ale jak jinak nazvat situaci, jejímž výsledným stavem jsou následující čísla. Jen v roce 2007 bylo v předškolním vzdělávání odmítnuto zhruba třináct tisíc žádostí rodičů o přijetí dítěte do mateřské školy. V loňském roce už se do mateřských škol nedostalo na dvacet tisíc dětí. V základním a středním školství zaostává vybavenost škol, chybí prostředky na získání a na zaplacení kvalifikovaných učitelů...
Nečekám od překlenovací vlády, že mávnutím proutku napraví to, co pokazili její předchůdci. Tváří v tvář ekonomické krizi, kterou padlá vláda odmítala dlouho brát na vědomí, je ale nutné jasně deklarovat a také to prokázat konkrétními kontrolovatelnými kroky, že investice do vzdělávání a do kvalifikovaných učitelů je v současnosti tou nejlepší investicí, která rozhoduje o přítomnosti i o rovnoprávné budoucnosti naší země v integrující se Evropě.