V sobotu 8. října 2011 proběhla akce iniciovaná Komisí mládeže za účasti mladých členů KSČM a členů SMKČ v rámci „brigády socialistické práce” sázení stromků na akci Pomáháme zeleným lesům Šumavy, organizované Národním parkem Šumava. Akce se účastnili mladí členové KSČM i z Lysé nad Labem a Milovic.

Na snímku mladí komunisté v lokalitě Prášily.

Sázení malých buků, jedlí a jeřábů se konalo ve třech lokalitách - v Prášilech (okr. Klatovy), Stožci (okr. Prachatice) a na Modravě (okr. Klatovy), přičemž mladí komunisté se zapojili v prvních dvou jmenovaných a z celkových 60 dobrovolníků tvořili desetinu. Dorazili z okresů Nymburk, Praha-východ, Plzeň-jih a z hl. m. Prahy. Vyjeli jsme před šestou hodinou ranní. Počasí bylo velmi pochmurné, a když jsme se blížili k našemu cíli, začalo sněžit. Po příjezdu na místa jsme podepsali příslušné dokumenty o této brigádě a od lesáků vyfasovali speciální nářadí, které fungovalo jako sekyra a motyka. Akci přijel podpořit i režisér Zdeněk Troška. Bohužel začalo po dvanácté hodině silně pršet, a tak byla akce ze strany Národního parku Šumava ukončena. Přesto dobrovolníci vysadili zhruba 1300 stromečků na holinách vzniklých vykácením smrkového porostu napadeného kůrovcem. Každý dobrovolník byl odměněn pamětním listem a propagačními materiály šumavského národního parku a chráněné krajinné oblasti. Některé zájemce o sázení bohužel odradila nepřízeň počasí.

Z historie je známo, že začátek devastace Šumavy se datuje už do středověku, kdy došlo nejdříve k vykácení původního porostu a následně k masivnímu vysazování smrkových monokultur, zejména Schwarzenbergy, s cílem maximalizace zisku z následné těžby. Smrky mají tu nevýhodu, že jejich kořeny rostou vodorovně s povrchem země a nízko pod terénem, což mělo za následek rozsáhlé vyvracení stromů v roce 1870 při velké vichřici. Po této události bylo mnoho stromů padlých a dřevorubci je nestačili zpracovávat, takže se do nich dal kůrovec. Avšak jeho systematické lapání, snížilo jeho počty na přijatelnou mez, aby nesežral celou Šumavu. Systematický odchyt se prováděl i později.

Od r. 1983 byly v Německu vytvořeny bezzásahové zóny, z kterých se kůrovec šířil na naše území. České vlády v opojení „svobodou“ vytvořily také bezzásahové zóny, v kterých se dnes kůrovec hojně množí a šíří.

Naštěstí Správa národního parku Šumava zahájila systematické přetvoření lesa na porost pokud možno původní skladby, který byl tvořen smíšeným lesem složeným z buků, dubů, jedlí, jeřábů a smrků.

Domníváme se, že pomoc lesům Šumavy sázením nových stromků ve vhodnější druhové skladbě než byla někdejší smrková monokultura, byla a je nanejvýš potřebná, rozhodně potřebnější než přivazování se řetězy k napadeným stromům a podobné snahy o bránění v jejich kácení. Funkce ochrany přírody a krajiny včetně estetického dojmu bude lépe plnit pestřejší smíšený porost. Odpůrci kácení namítají, že „příroda se o sebe dokáže postarat sama“. Příroda by se o sebe uměla postarat sama, kdyby nebyla člověkem narušena. A tak zbývá na člověku, aby napravoval v přírodě, co dřív zničil. Původní přírodně vzniklý les by si s kůrovcem, požárem, povodní, vichřicí, suchem a jinými kalamitami poradil jistě sám, ale uměle vysázená smrková monokultura nikoli. Stoleté smrky napadené kůrovcem nejsou o nic cennější než zdravé mladé buky, jedle a jeřáby - naopak jsou bezcenné.

Ochrana přírody by měla být zájmem nás všech, zájmem každého pokrokového člověka. Levičácký argument, že „nemá smysl pomáhat lesům kapitalistického státu“ není ničím jiným než obdobou maloměšťáckého „lesy nejsou moje, co bych tedy pro ně dělal…“ Každý, kdo usiluje o zlepšení životního prostředí, by měl raději jet sázet stromky a čistit lesy a potoky, než vymýšlet argumenty, proč zůstat doma. Antikomunistické povídačky o tom, že komunisté jsou zastánci ničení přírody nebo že přinejmenším jsou k přírodě lhostejní, je třeba vyvracet nejen slovy, ale i činy.