Rozumím snaze prezidenta o doplnění garancí k Lisabonské smlouvě
S určitými rozpaky jsem přijal zprávu o závěrech zasedání Vlády ČR, které projednalo stanovisko k požadavkům prezidenta Václava Klause, aby se podmínkou ratifikace Lisabonské smlouvy stala garance, že nebudou uplatňovány nároky těch, kterým byl v důsledku tzv. Benešových dekretů zabaven majetek. Z tohoto stanoviska totiž nevyplývá jasně, že Vláda ČR bude na summitu EU koncem října tento požadavek prezidenta důrazně obhajovat.
KSČM od samého počátku projednávání Lisabonské smlouvy upozorňovala na možnost, že někteří z bývalých tzv. sudetských Němců či jejich potomků budou uplatňovat restituční nároky na majetek zabavený zrádcům a kolaborantům. Právo EU se vytváří tak, že tyto požadavky umožňuje. Na straně druhé jsme si vědomi faktu, že tyto nároky v žádném případě nemohou být uspokojeny, bude-li respektováno mezinárodní právo. O odsunu Němců z některých zemí střední Evropy rozhodla Postupimská konference a nikoli tzv. Benešovy dekrety. Dekrety prezidenta ČSR Edwarda Beneše ovšem obsahují rozhodnutí o zabavení majetku zrádců a kolaborantů – těch občanů první Československé republiky, kteří v době okupace změnili občanství ve prospěch nacistického Německa nebo s okupační mocí aktivně spolupracovali. Zabavení majetku se netýkalo, podle těchto dekretů, těch příslušníků národnostních menšin či Čechů nebo Slováků, kteří republiku nezradili a nekolaborovali.
Pařížská dohoda o suverenitě Spolkové republiky Německo z října 1954, kterou Německo podepsalo, obsahuje závazek, že SRN v budoucnu nevznese žádné námitky proti majetkovým opatřením, vzniklým v důsledku světové války.
Jsem ovšem přesvědčen, že mezinárodní právo nezabrání tomu, aby výše zmíněné nároky byly u evropských soudů vzneseny. Z jednání lidí jako je vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana je navíc patrné pohrdání mezinárodním právem. Nelze proto automaticky předpokládat, že mezinárodní právo dokáže „ochránit vítěze II. světové války“. Je nutné stále připomínat, že Německo válku rozpoutalo, že Německo válku prohrálo a že Německo přijalo bezpodmínečnou kapitulaci. Tragédie Němců, kterou válka přinesla a jejíž součástí byl i odsun německého obyvatelstva z některých středoevropských zemí, byla zapříčiněna samotným nacistickým Německem.
Argumentace na obhajobu současné podoby Lisabonské smlouvy tvrzením, že Listina práv nemůže působit retroaktivně, zní v zemi, kde proběhly masivní restituce a platí lustrační zákon, poněkud falešně. Víme, že politické elity současného světa sice často hovoří o lidských právech, ale dokáží své sobecké zájmy prosazovat s nebývalou tvrdostí. Proto rozumíme snaze prezidenta ČR Václava Klause o doplnění garancí k Lisabonské smlouvě a požadujeme, aby se vláda jednoznačně zavázala, že tento prezidentův požadavek plně podpoří.
Náhledy fotografií ze složky Ukázky letáků pro volby v roce 2008