Přirozený Václav Klaus
Je to způsobeno iluzemi o kapitalismu. Pro ty, kteří takové iluze měli nebo mají, je takové konstatování pravdivé. V dalších Klausových myšlenkách ale těžko hledám, s čím by bylo možné souhlasit.
Začíná tvrzením o vysněném pádu komunismu. Je únavné vysvětlovat, v tomto případě profesorovi, který získal vzdělání i tituly jak za doby, kterou označuje jako »reálný socialismus«, tak po domácích změnách na našich i cizích školách, že těžko najde zemi, kde byl komunismus. Tím spíš, že s potřebným pojmoslovím měl jistě dost příležitostí se seznámit. To se týká i všech zmínek o postkomunismu. Předmět toho, do čeho chci kopat, si ovšem mohu určit libovolně nebo - a to je spíš Klausův případ (a mnoha dalších) - dám pro snazší kopnutí jméno něčemu, co ani nedefinuji. Jde o běžný přístup: Ti, kteří takto používají tento pojem, nevysvětlují, co tím míní. Pro jistotu. A pokud jde o ten sen, sny o komunismu se lidem mohou zdát dodnes. Statistické údaje z osmdesátých let jasně mluví o tom, že u nás většina - před tím, než se nechala přesvědčit o výhodách kapitalismu - snila o zlepšení svého života i poměrů v zemi, ale ne o pádu něčeho, co nebylo a není komunismus. Pro takové zlepšení nás také mnoho pracovalo.
Václav Klaus uvádí celou řadu důvodů současné deziluze, pesimismu a rozčarování. Od zhrubnutí politické scény po nepochopitelné bohatnutí nezaslouživších se jednotlivců. Tyto důvody, i když dobře vystiženy, ale nejsou důvody, nýbrž projevy stavu, jak nám je současný český kapitalismus poskytuje. Za ně opravdu minulá doba a lidé, kteří tehdy žili, nemohou. »Nejsme oázou postkomunismu... jsme už dávno integrální součástí západního světa... Západ není ráj... Je to svět namáhavý a velmi konkurenční,« říká Václav Klaus. Tak o takový svět tedy jde. Kdo nechce být velmi konkurenční, neuspěje, ani do takového světa asi nemá co patřit. A jestliže »současná poměrně hluboká celosvětová recese« je pro něj »v podstatě moc potřebná připomínkou všech plusů a minusů«, pak především ti postižení ztrátou práce, bydlení a posledních jistot si mohou být jisti, že platí zbytečnou daň za »připomenutí« věci, kterou někteří bystřejší rozpoznali už před více než 150 lety a která ještě nedávno byla, byť zjednodušeně, předmětem výuky už ve vyšších ročnících základních škol.
Opravdu: »...tržní hospodářství... se od nepaměti pohybuje v periodických křivkách mezi konjunkturou... a recesí« - a jinak to nemůže být. »Jde o proces přirozený jako sám život.« Přínos Václav Klaus vidí v tom, že »to však současně znovu nastartuje hospodářství (i další oblasti života společnosti)«. Zkusme zapochybovat: Opravdu to nejde jinak, opravdu si máme změnu jednou provždy zakázat? Na věky nebude žádná cesta, jak se dnům periodických křivek vyhnout, jen trpně čekat, i když s jistotou víme, že další deprese, recese nebo krize přijde?
Pro jistotu hned dostáváme vysvětlení nebezpečnosti usilovat o změnu: »...ve čtyřech desetiletích ‘reálného socialismu’... všichni nebo skoro všichni, alespoň formálně, měli různé sociální jistoty, byli přiměřeně a většinou ‘snesitelně’ chudí, ale bylo to výměnou za nesvobodu«. Považte, že »se takto řízený systém pohyboval v téměř permanentní krizi«. Nevadí, že mnohá čísla o tom nesvědčí - k tak hlubokému propadu hospodářství s důsledky do životní úrovně, jako už podruhé za posledních devatenáct let, nedošlo nikdy. Setkávám se i u nás se současnými svobodnými, kteří by rádi byli jen snesitelně chudí. Jistě chtějí rovněž být víc než snesitelně svobodní. A co ty stamiliony těch, kteří především v rozvojových zemích v tomto přirozeném kapitalismu žijí a už mnoho generací je žádná »snesitelná chudoba« a tím spíš konjunktura nezastihla?
Václav Klaus ovšem varuje: »V současnosti... se i tento svět stále rychleji a dramatičtěji vzdaluje ideálům svobody, volného trhu zboží, myšlenek a možností..., přejal, ‘objevil’, a proto opakuje mnohé nectnosti ‘reálného socialismu’.« A to asi není přirozené tomu přirozenému ideálu. Za co všechno ten chudák »reálný socialismus« může. Zápory »reálného socialismu« se mixují »...s dosavadním pojetím svobody, jediného skutečného motoru lidské spokojenosti a prosperity.« Ideolog se nezapře. Jenom neříká, které pojetí svobody je to dosavadní - z 18., 19. století s feudály a jejich právy přežívajícími leckde do kapitalismu dodnes, s volebním právem pro zlomek občanů, prací dětí a pracovní dobou bez omezení, s pastouškami a chudobinci? Nebo snad z osmdesátých let 20. století ve Švédsku s jeho daněmi až kolem 80 procent? Či snad dosud trvající svoboda tisknout dolarové papírky umožňující spolu s jinými svobodnými pravidly odírat značnou část světa o bohatství jednotlivých zemí?
A konkrétně: »Je například nepochybné, že kdyby média v době, kdy začínala finanční krize (bez ohledu na její daleko hlouběji jdoucí skutečné příčiny), nestála v prvních řadách alarmismu, ekonomický propad by zdaleka nebyl tak velký, jaký dnes je.« Média to prý dělají (také) z marketingových důvodů. Zatímco u »volného, svobodného« trhu je marketing přirozený, u médií je vede na scestí? Asi to v tom svobodném světě média nečinila svobodně! Jsou tedy také významným viníkem hloubky krize! Perla přichází na konci Klausova článku. Doporučuje - je-li zátopa, povodeň, jsou-li nadělány »velké škody, je lépe začít intenzivně pracovat na účinných protipovodňových opatřeních.« Že by se předtím myslelo na možnou povodeň a přijala se opatření včas, podobně, že by bylo možné přijmout opatření, aby nedocházelo k opakovaným závažným krizím, je mimo způsob myšlení V. K. Snadný terč pro lidi s aspoň zbytky rozumu!
Náhledy fotografií ze složky Premiér ČR v diskusi s občany