Státní rozpočet je velké politikum, je s ním spojen faktický podíl na ekonomické a tím i politické moci ve společnosti. Když vládla koalice v čele se sociální demokracií, tak výrazně dávala znát převahu státního rozpočtu např. vůči krajům ovládaným občanskými demokraty. Po krajských volbách v roce 2008 se situace změnila a sociální demokracie je ochotna k jakýmkoliv rozpočtovým kompromisům, aby zabezpečila právě financování krajských samospráv, které pro změnu nyní ovládá místo ODS. Bez ohledu na tyto zájmy se vždycky parlamentní strany snaží při projednávání státního rozpočtu zviditelnit a navzájem se v očích voliče tzv. vyhranit.

Skutečností však je, že od roku 1996 je státní rozpočet České republiky trvale deficitní. Státní dluh České republiky v současnosti činí více než 1,2 bilionu korun. Jen na úrocích je Česká republika povinna platit bezmála 50 miliard korun ročně. Státní dluh tak představuje pro stát poměrně velkou finanční zátěž. Pravice, ale i část sociální demokracie, v této souvislosti ráda a účelově poukazuje na to, že ve spojitosti s vysokým státním dluhem pak podíl mandatorních výdajů na státním rozpočtu znamená pro stát nebývale vysokou zátěž. Pravice v této souvislosti ráda poukazuje na tzv. neudržitelnost výše mandatorních výdajů, tedy především přímých plateb státu do sociální oblasti, zdravotnictví a školství, volá po jejich omezení, a na straně druhé volá po srovnání daňové zátěže bez ohledu na výši příjmů. Do této oblasti také spadají snahy pravice prosadit právě přímé platby např. ve zdravotnictví či prosadit důchodovou reformu, která by přenesla rozhodující část důchodového pojištění do soukromých penzijních fondů. Tyto argumenty byly součástí pravicové a svou podstatou protilidové rétoriky ODS před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Po těchto volbách našly odraz v politice pravicové koaliční vlády Topolánka a prosazené části reformy veřejných financí.

Pád Topolánkovy pravicové vlády na jaře 2009 však změnu k lepšímu nepřinesl. Sociální demokracie pragmaticky uzavřela pro své vlastní zájmy koalici s občanskými demokraty a Havlo-Bursíkovými zelenými. Výsledkem byla tzv. nezávislá úřednická vláda Jana Fischera, která se zavázala k nekonfliktnímu dovedení České republiky do předčasných parlamentních voleb, aniž by činila nějaká zásadní rozhodnutí. Sociální demokracie si do této vlády najmenovala osm svých nestranných ministrů, ODS šest ministrů a Strana zelených ministry dva. Od všech těchto stran to byl krok pragmatický, hospodářská krize se prohlubovala, nezaměstnanost narůstala a nepopulární opatření bylo v té chvíli vhodnější přenést na úřednickou vládu. Je nutné podotknout, že jak první Československá republika, tak Česká republika v polistopadovém dvacetiletém období nemají s úřednickými vládami dobrou zkušenost. Byly to vždy vlády pravicové, prosazující tvrdou protilidovou politiku. Tak tomu je i s vládou Jana Fischera. Sociální demokracie udělala jeden ze svých veletočů a svůj program vyměnila za tiché pozvolnější pokračování bývalé Topolánkovy vlády, tedy za pravicovou politiku ODS.

V této situaci se na české politické scéně objevil nový politický subjekt - strana TOP 09 spojená především se dvěma jmény: jedním z nich je Miroslav Kalousek, exministr financí koaliční vlády Mirka Topolánka a ve své době předseda KDU-ČSL; druhým je Karel Schwarzenberg, senátor za US-DEU, bývalý ministr zahraničí za Stranu zelených také v bývalé Topolánkově vládě, jinak člověk blízký kruhům kolem Václava Havla. Zcela určitě má tato strana plnit úlohu zásadně pravicové strany a politické opory bývalého prezidenta. Lakonicky znějí slova jejího předsedy, když se na ustavujícím sjezdu této strany dovolával slov Mahátmy Gándhího a jeho definovaných sedmi sociálních hříchů. Chudoba se v nich tzv. snoubí s ušlechtilostí bohatství nejbohatších. Obdobně je tomu u bývalého ministra Kalouska, když volá po účasti své pravicově elitní strany jen v takové vládě, která se zaváže ke snižování schodků státního rozpočtu a mandatorních výdajů. Ten, kdo pomáhal veřejné finanční prostředky státu prohospodařit, teď volá po odpovědnosti. Jestliže je od roku 1996 státní rozpočet trvale deficitní, pak je to otázka odpovědnosti všech polistopadových vlád České republiky a všech politických stran, které se na těchto vládách podílely a podílejí.

Státní rozpočet je tedy velké politikum a rozpočet na rok 2010 není výjimkou. Předcházela mu politická dohoda sociální demokracie a občanských demokratů na vládním protikrizovém Janotově balíčku . 25. září letošního roku pro něj zvedli ruku i poslanci sociální demokracie. Vědomě tak podpořili snížení prostředků na platy pracovníků ve veřejné sféře, a nejedná se jen o platy úředníků, ale i o platy ve školství, zdravotnictví, sociálních zařízeních atd. Rovněž tak vědomě zvedli ruku například pro omezení mateřské.

Přitom čísla navrhovaného státního rozpočtu a jeho deficitu, se kterými přišla vláda, jsou ve skutečnosti vysoce nepravděpodobná. Vláda původně navrhla deficit ve výši 230 mld. korun, pak se licitací jako na perském trhu snížil tento schodek na 157 mld. a tzv. věcnou diskusí mezi ČSSD a ODS se zvýšil vzápětí na 162 mld. Kč. Už v době projednávání Janotova balíčku bylo přitom známo, že bude chybět jen pro letošní rok téměř 33 mld. na důchodové pojištění, protože jednak je důchodové pojištění příjmem státního rozpočtu a jednak proto, že nárůstem nezaměstnanosti, poklesem výroby klesají odvody na toto pojištění. Možná proto se předseda vlády cítil otrocky zdvořile zavázán za podporu Janotova balíčku předsedovi sociální demokracie.

Jestliže nyní při projednávání vlastního návrhu státního rozpočtu KSČM odmítá návrh státního rozpočtu jako celek a navrhuje přesuny finančních prostředků na podporu platů zaměstnanců ve veřejném sektoru, udržení současné výše mateřské, zvýšení prostředků na vědu a školství, zvýšení dotační podpory pro české zemědělce, pak komunisté ukazují, že nelicitují o svém programu a prosazují jej dlouhodobě, neměnně a ve prospěch většiny občanů. Proto také jediní poslanci KSČM nehlasovali v září pro "Janotův balíček".

Jestliže ODS a tzv. poslanci za TOP 09, Kalouskové a jiní, volají po zachování politických dohod uzavřených kolem tohoto balíčku ve věci státního rozpočtu na rok 2010 a vyzývají sociální demokracii k odpovědnosti, má to logiku z pohledu neoliberální pravice. Sociální demokracie však sedí rozkročena na dvou židlích, levicová rétorika ji svazuje při faktické podpoře současné české pravice. Pro komunisty je však základem obhajoba dlouhodobých zájmů většiny občanů České republiky a navržený státní rozpočet na rok 2010 není zárukou k jejich zajištění.

autor: Stanislav Grospič, místopředseda ÚV KSČM