Jak vy osobně vnímáte pohled na práci poslanců za KSČM zvenčí, od kolegů a funkcionářů jiných politických stran, nikoli tedy ze stranických struktur?

Klub KSČM je respektovaným a váženým tělesem v rámci sněmovny. A to zejména pro dvě jeho rozhodující vlastnosti. Jednak je to nezpochybnitelná odbornost našeho týmu, což uznávají někteří možná i se špetkou závisti. Říkají, že komunisté mají nejkvalitnější klubů, jde-li o odbornost jeho členů. A ti, že to také umějí prodávat v rámci dolní komory parlamentu, legislativních návrhů, jednání ve výborech, podvýborech a komisích. Tato odbornost se v aktivitě pochopitelně projevuje. To je hodnocení zvenčí, nikoli moje vlastní.

A ta druhá vlastnost?

Naši poslanečtí kolegové, ale i lidé mimo sněmovnu, na poslancích KSČM oceňují jejich stoprocentní spolehlivost. Pokud se něco jednou dohodne, také to platí. Když nabídneme, že něco odpracujeme, skutečně to také odpracujeme. Když si sedáme k jednacímu stolu, máme jasno, oč nám jde, víme, co chceme. A také máme jasno, co sami požadujeme. A dohodnuté závěry pak bezezbytku plníme. To je v dnešní politice, v dnešním spektru, docela silné hodnocení. A opět je to hodnocení zvenku, nikoli zevnitř klubu či strany. V každé straně se najde slušný člověk, který řekne, co si doopravdy myslí, nebo dokáže ocenit, když ten druhý je dobrý. Osobně si cením i toho, že ve svém týmu máme vysoký podíl žen, i když jsme přesvědčeni o tom, že by mohl být vyšší. Máme pořád ještě nejmladší poslankyni. Věřme, že na našem seznamu se vedle Kateřiny Konečné objeví další, velmi mladí lidé. Mladých kolem čtyřicítky máme na kandidátkách také pár. A nakonec - když se podíváte na televizní záběry z Poslanecké sněmovny, uvidíte, že komunističtí poslanci mají vysokou účast a disciplínu. To vše jsou věci, které mnohým lidem přes ideové a názorové rozdíly neuniknou a oceňují je.

Netrápí vás přesto, že za sebou nemáte jako většina ostatních stran lidi, kteří pracují na různých ministerstvech, úřadech, v organizacích, kteří jsou jakýmisi jejich tykadly, ale i potřebným poradním týmem v zázemí? Nepociťujete oproti politickým protivníkům tento deficit?

Je toho ještě víc. Za námi nejsou odborné týmy v tom smyslu, že by připravovaly každé stanovisko, každý pozměňovací návrh, vypracovávaly pro nás detailně předlohy nových zákonů a my bychom to jen přepapouškovali . Řadu věcí zmíněného charakteru si musíme udělat sami a musíme být schopni to vypracovat tak, aby to mělo také šanci na úspěch při projednávání nejen po odborné, ale i formální stránce. Jako velký hendikep cítím, že za sebou nemáme odborníky, kteří by byli okamžitě schopni nám takové věci připravovat, zatímco ostatní strany takové týmy mají. Pracují na ministerstvech, ať vládne ten či onen. Vedle toho, že pracují pro daný úřad, tak mnozí z nich pracují i pro stranu, která je do něj nominovala. My se musíme spolehnout především sami na sebe. Je pravda, že máme sem tam možnost konzultovat věci s ministerskými úředníky - tam je základ - aby věc byla v kontaktu s realitou. Ale řekněme, že je to v poměru tak 1:50. Jsou to doopravdy ojedinělosti a navíc ještě nemůžeme s těmi lidmi konzultovat veřejně, protože by to pro ně znamenalo vážné, často i likvidační ohrožení. A není tu rozdíl mezi občanskými či sociálními demokraty či lidovci, odbornost zelených je velmi úzce stanovena a ještě je, či byla, politicky podbarvena.

Poslanci KSČM na rozdíl od poslanců jiných stran mají další nevýhodu. Když ve sněmovně končí, nikdo se o ně v civilu nepostará. Jejich bývalé pracoviště už nemusí existovat a oni nejednou často hledají uplatnění. Exposlance jiných, dnes mnohdy už i neexistujících uskupení, vídáme na postech v zahraničí, na ministerstvech, jako poradce či manažery i v různých renomovaných soukromých firmách...

Být poslancem KSČM znamená mít v podstatě doživotní cejch vypálený na čele. A odchod z poslaneckého mandátu znamená ve valné většině případů také existenční problémy. Dříve či později. Samozřejmě, že odchod z mandátu přináší nějaké odstupné... Ale to nemůže nahradit existenční problém v tom smyslu, že se musíte znovu zařadit do pracovního procesu. Vždycky se najde ve firmě či instituci, z níž člověk do sněmovny nastupoval, nějaké možnost reorganizace apod. A tak poté, co vás tato firma či instituce musí po ukončení mandátu opět zaměstnat, místo bývalého poslance zruší, a on si musí hledat možnost obživy, což nebývá vždy lehké. K tomu se přidává zejména věkový hendikep, vždyť dnes už člověk po čtyřicítce bývá mnohdy těžko zaměstnavatelný, natož člověk po padesátce nebo krátce před důchodem. Člověk odcházející z mandátu KSČM je většinou nezaměstnavatelný člověk.

KSČM si časem ve sněmovně vydobyla nejen křeslo místopředsedy sněmovny, ale i posty dnes už dvou předsedů výborů, dále místopředsedů výborů, předsedů výborů, komisí... Za 20 let se toho dost změnilo. Co se posunulo?

Především musím říci, že nám primárně vůbec nejde o ta křesla, posty a případné příjmy, které z toho dále plynou, jak by si někdo mohl myslet. To, že máme místopředsedu sněmovny, dva předsedy výborů, řadu lidí v dalších důležitých sněmovních funkcích, je výsledkem toho, že jsme jednak dlouhá léta tlačili na respektování principu poměrného zastoupení v orgánech Poslanecké sněmovny. Chceme, aby tento princip fungoval i v rámci krajů, měst a obcí. Tím se do práce zastupitelstva příslušné úrovně promítá volební výsledek. Na druhé straně jde také o to, že je to důsledkem postavení KSČM v systému. Prostě už není možné nechat komunisty úplně stranou. Jsme dlouhodobě třetí nejsilnější politickou stranou. V řadě případů skutečně záleží na hlasech komunistických poslanců. Myslím si, že v nazírání na poslance KSČM je také posun u ostatních politických stran. Vidí a vnímají, jací jsme - že nechceme za každou cenu všechno znárodňovat, že umíme odvést práci a že ji také odvádíme. Není to samozřejmě nějaké povýšení vůči komunistům od ostatních, antikomunismus poslední rok dva a zejména poslední měsíce je silnější než předtím. Ale je to i výsledek toho, jak jsme třeba dokázali vyjednávat o povolebním uspořádání ve sněmovně.

Protikomunistické nálady ve společnosti jsou podle mě silnější než třeba před čtyřmi lety. Možná to souvisí i s hospodářskou krizí, politici KSČM nastiňují určitá řešení, která nenabízí vláda, ani dvě nejsilnější politické strany. A některým se to nelíbí, obávají se, že si toho lidé více všimnou. Antikomunistické nálady rozviřují čas od času i některá média, někteří politici si z toho udělali program. Nejsou však nálady lidí na českém a moravském venkově ve skutečnosti jiné?

Je to klasický pokus o přenos zodpovědnosti za 20 let nesplněných slibů, je to přenesení viny na někoho, kdo se k tomu nejvíc hodí. Nic jiného. V tomto případě na komunisty. To se přece hodí nejlépe. Komunisté jsou tím fackovacím panákem, který je k dispozici. Kdybychom byli slabí, kdybychom třeba nebyli ve sněmovně, tak po nás ani pes neštěkne. Antikomunismus je nyní používán na přenesení viny za oněch 20 let nesplněných slibů na zlé komunisty. Hodí se to, je to jednoduché. Je to zejména při tzv. obsazení některých médií i snadno realizovatelné. Někteří propagandisté v některých médiích na to snadno jdou. A aniž bych chtěl proti novinářům jakkoli útočit, protože jsou to také lidé práce a svůj chleba si musí leckde tvrdě zasloužit, je to prostě tak a mediálně se to poměrně lehce prodává. Druhá stránka věci je, jaká je účinnost takového počínání, takové zloby. Jde o to, zda budou lidé nadále přijímat laciná slova o tom, že za rozkradení fabriky, vytunelování banky, hroutící se zdravotnictvím, existenčně ohrožené zemědělství skutečně mohou současní komunisté. V řadě případů - vracím se k venkovu - mají lidé doopravdy jiné starosti. Existenční starosti jsou tam opravdu silnější než třeba v Praze. Venkov má oproti městu ještě jednu výhodu - člověka tam snadno neopiješ rohlíkem, i když to někdy tak vypadá. Lidé na venkově mají svůj velmi dobrý rozum a dokáží dobře rozlišit, co je pravda a co lež. Co je jen pozlátko a co skutečná hodnota.

Náš rozhovor jsme začínali tím, jak se na práci poslanců KSČM dívají třeba jejich kolegové ve sněmovně. Ke konci našeho povídání poprosím o vaše hodnocení klubu v tomto volebním období.

Někteří naši kritici z řad příznivců nás delší čas obviňují ze slušnosti. Já však tvrdím, že slušnost není slabost. Zejména v posledním půldruhém roce se ukazuje, že sprostota, která se začíná vyvalovat jako bahno ze dna zapáchajícího rybníka, na lidi neúčinkuje. Že takové chování lidi nepřitahuje. A že z dlouhodobého hlediska slušné chování ještě nedělá z člověka nějakého slabocha nebo člověka neprincipiálního. Ale určitě jste si všimla, že někteří z nás přitvrzovali. Ale nadále jsme odmítali a odmítáme neslušnosti, přehánění typu David Rath na jedné straně a hrubosti Mirka Topolánka na straně druhé. Slušnost je deviza, se kterou chceme jít i dál. Tvrdost je v našich věcných návrzích, v tom, jak odmítáme lži a polopravdy, manipulace, které se dějí. To odmítáme tvrdě. A kromě toho musíme být také připraveni, že na hrubý pytel se musí přišít možná ještě hrubší záplata. Cítíme, že v tomto směru se musí něco stát. A ona hrubá záplata se dá přišít ve vší slušnosti.

Jak dlouho vlastně trvá, než se nový ve sněmovně otrká, kolik času musí uplynout, než se naučí, co potřebuje tak, aby se o něm dalo říci, že je plnohodnotným členem klubu?

To je individuální. Někdo se učí rychleji, jiný pomaleji. Někdo není třeba schopen naučit se řídit auto vůbec. Příměr k řízení auta se hodí i pro poslaneckou práci. Prvně je třeba přežít. Vyrovnat se s šokem z příchodu z civilu do Poslanecké sněmovny s naprosto jinými regulemi, způsoby jednání, se zdánlivě neefektivními procedurami apod. Naučit se chodit po chodbách, poznat, kde jsou zdroje, kde je knihovna, ale i jídelna. Naučit se znát jednací řád, který je poměrně složitý a používá se mnohdy velmi plasticky. A v neposlední řadě, musí nový poslanec pochopit a naučit se, že provaz je třeba tahat za stejný konec. To je někdy také důležité. Naučit se disciplíně. Téměř všichni poslanci jsou výrazné osobnosti a ve svém civilním působení - ať už ve straně, či v institucích, v nichž působili, měli svým způsobem výsadní postavení. A někdy jejich pravda byla ta jediná stoprocentní. Ve sněmovně je třeba týmová práce, poslanec musí dokázat podřídit svoje osobní názory, nebo o tom alespoň přemýšlet, diskutovat, názoru celku. To vše stojí velké úsilí ovládat sám sebe. A také dost času než mnozí pochopí, že to tak je.

Podle mých zkušeností trvá minimálně jedno volební období, než člověk zvládne základ. A i když má vysoké sebehodnocení, zvenku to může vypadat trochu jinak. Tvrdím, že první volební období je obdobím školících let, druhé volební období pak obdobím budování vlastního postavení v rámci klubu a sněmovny. A skutečně zúročovat práci a investici je řada lidí schopna až ve třetím volebním období. Výjimky samozřejmě existují, v každém kolektivu se najdou i superschopní jedinci.