Dvacátý osmý říjen, Den vzniku samostatného československého státu, je stále pod tímto názvem uveden v kalendáři.

Jsem typické federální dítě, maminka je od Žiliny a tatínek byl z Krkonoš a mě opravdu mrzí, že naše Československo vzniklé lidovým hnutím doma a zahraniční Masarykovou akcí venku, není již skutečností. Vzpomínání na tehdejší vznik republiky není však nostalgií. Jistě, ČSR byla spojena po svém vzniku s mnohými protiklady, s velkým sociálním pnutím, dokonce takovým, že vedlo k vytvoření samostatné radikální komunistické strany. Ale přesto patřila až do roku 1938 mezi nejdemokratičtější režimy na světě. Proto i odpor proti nacistickému Německu byl spojen s československou státností, pod praporem naší republiky došlo nejen k událostem 28. října 1939, bojovali naši vojáci po boku dohodových přátel, stejně jako partyzánské jednotky v našich horách i lesích, ale uskutečnilo se i Slovenské národní povstání, Květnové povstání českého lidu, bylo znovuobnoveno československé hospodářství a došlo i k pokusu vybudovat socialistickou společnost. Dokonce ani listopadové události roku 1989 se neuskutečnily pod jiným praporem. Ani žádná tehdejší demonstrace, žádné zvonění klíči, žádné vyslovené požadavky manifestantů nebyly však spojeny s rozbitím republiky a s pošlapáním odkazu T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a M. R. Štefánika. Až pozdější rozhodnutí tehdejších mocných, aniž byl zohledněn názor většiny obyvatel země, bylo pošlapáním idejí, jež byly spojeny se vznikem republiky. Při tom většina obyvatel našeho státu byla pro zachování společného státu, byť s určitými úpravami vzájemných vztahů. Různí "radílkové", s pravdou a láskou na rtech a se žlučí v každém činu, kteří dodnes otravují ovzduší tohoto státu s falešnými slzami za zakladateli státu, ho rozbíjeli, aby si udrželi svůj vliv a mohli přivést český stát na pokraj bankrotu. Jen příliš často opakovali slova o demokracii, ale nikdy se neobtěžovali řídit názorem většiny obyvatel a stejně jako je tomu dnes, pokud jde o americké vojenské základny či vojenská zařízení, ti současní, mnohdy totožní s těmi, co rozhodovali o rozbití republiky, neberou na vědomí ani své vlastní průzkumy veřejného mínění a názor většiny našich občanů.

Onen 28. říjen 1918 nebyl však jen Dnem vzniku samostatného československého státu, ale i spojení dvou slovanských etnik, které po tisíci letech, kdy žily v úzkém spojení, si konečně mohly znovu podat ruku. Bylo přímo osudové, že v čele boje za osvobození od rakousko-uherské nadvlády stál Čech Beneš, Slovák Štefánik a doslova Čechoslovák Masaryk.

Rozbití společného státu naši vlast hospodářsky a politicky oslabilo. O tom nelze pochybovat. Snaha přervat všechny společné vazby se sice nepodařila, ale k mnoha narušením došlo. To mělo své důsledky brzy po rozdělení republiky, ale o to větší je má nyní a zřejmě bude mít i v budoucnosti. Toho bychom si měli být vědomi, když si připomínáme 28. říjen a budeme klást věnce či květiny k hrobům zakladatelů Československa.