Správná terapie důsledků světové finanční krize v regionu střední a východní Evropy předpokládá správnou diagnózu. Krize sice vznikla jako hypoteční krize v USA, ale má globální charakter a hlubší strukturální příčiny. Nejde o běžnou cyklickou krizi. Někdy se mluví o paralele s Velkou depresí po roce 1929, v mnohém ale spíše připomíná krizí z roku 1873, která otevírala cestu k státně monopolní éře. Pokud jde o propad výroby a nezaměstnanost tak zdaleka nedosahujeme dnes hodnot z 30. let. Tato ohlížení někdy potvrzují, že často myšlením tkvíme v minulém století.

Krize se šířila z USA finančními kanály, a proto prvotně šlo o stabilizaci finančního sektoru. Tomu odpovídal aktivismus vlád a centrálních bank nejvíce zasažených zemí. Následně ale došlo ke smrštění trhů a to mělo dopad zejména na exportující země. Opatření přijatá v první vlně krize mohou vyvolat další problémy. Proto se nyní prognostici dohadují, zda krizový hospodářský vývoj bude probíhat po křivce L či po křivce W (po mírném oživení přijde druhá vlna).

Snaha ochránit finanční sektor a předejít opětnému vzniku bublin z nadprodukce virtuálních peněz otevřela otázku regulace kapitalismu. Jedni mluví o regulační panice, jiní o regulační revoluci, znovu je diskutován teoretický odkaz nejen K. Marxe ale i J. M. Keynese. Český prezident Klaus v rámci těchto debat vytkl francouzskému prezidentovi Sarkozymu, že neusiluje o nový kapitalismus, ale o starý socialismus. Určitě nelze propadat pouhému antikapitalistickému mesianismu - kapitalismus zdaleka nekončí, jeho budova je ještě schopna přestavby. V každém případě lze ale nyní mluvit o krizi řízení financializace globálního kapitalismu.

V jak hluboké krizi je tzv. washingtonský konsenuus a zda se ujme výzva za novou finanční architekturu světa (minimálně reforma brettonwoodských institucí), ukáže čas. v podstatě šlo o 20 let fungující systém po rozpadu bipolárního světa. Vedle otázek strukturální transformace trhů jsou totiž předmětem sporů regulační standardy a otázka integrace regulačních institucí. Součástí debat o globálním intervencionismu jsou globální daně a větší tolerance ve věcech veřejné podpory v ekonomice. Se starými recepty však nevystačíme, pod vlivem krize se posune ekonomická teorie i praxe.

Pokud jde o situaci v Evropě, k nám přišla krize později, ale zejména v eurozoně měla hlubší dopad a také zřejmě déle vydrží. Ve východní Evropě se dokonce objevil strašák státních bankrotů. Na území jednotného trhu EU je problém užší koordinace fiskální a měnové politiky. EU také nechce poskytnout tak mohutnou peněžní injekci jako USA. Krizí zasažené země volají po méně rigidním výkladu Paktu růstu a stability a je pravda že většina zemí EU kritérium tříprocentního deficitu na HDP nedodrží.

Uvolněné peníze však nelze lít do černých děr a spustit neřiditelnou dluhovou spirálu. Nestabilita eura a nefunkční řízení evropských politiky by mohly vést k dezintegračním tendencím. EU není ani připravena na větší integraci sociálních politik, to je i bariérou dalšího rozšiřování EU. Bohužel, spíše negativistická diskuse kolem Lisabonské smlouvy ukázala, že levici chybí pozitivní řešení. Nabízí jen ideologické vize bez konkrétních projektů prosaditelných v širší alianci.

Krize otevírá cestu ke změně, ekonomika nebude stejná jako před krizí. Její adaptace na krizi nebude bezbolestná a může trvat až 10 let. Snaha o znárodňování ztrát může vést k řadě nespravedlivostí. Na druhou stranu levice nevystačí s pouhou obranářkou strategií. Odbory nemohou bránit změnám dělby práce a udržet beze změny staré a neperspektivní obory. Bolestivě se to promítne např. v oblasti automobilového průmyslu. Odbourání daňového a mzdového dumpingu vede k tomu, že investoři se posouvají dále na východ.

Proto je důležité hledat jiné faktory udržitelného rozvoje. Přiměřená míra deficitu může uvolnit peníze na podporu koupěschopné oktávky, obranu veřejných služeb a kvality lidského kapitálu. Také jde o investice do infrastruktury, energetické bezpečnosti včetně zelených technologií. Perspektivní je nepochybně ekonomická demokracie jako forma socializace, zájem zaměstnanců o to převzít ohrožené podniky je nízký. Krize odhalila slabost nabízených levicových receptů a potvrdily to i volby do Evropského parlamentu, když místo levice spíš zesílily fašizující síly. Čeká nás složité období, kdy bude třeba se zbavit balastu stereotypů a propracovat to, co levici může spojovat a především orientovat v nadcházejících změnách. Levice by konečně měla vstoupit do 21. století.