Na jaře se konal v Bruselu XVIII. mezinárodní komunistický seminář pod heslem Mládež - současná situace mládeže, práce komunistů mezi mládeží a začleňování nových generací do komunistických stran.

Při této příležitosti byla přijata i tzv. Deklarace k současné ekonomické krizi. A právě u té se zastavíme...

1. Kapitalistický systém je vystaven nejhlubší krizi od deprese v roce 1929. Nejde o dočasnou a konjunkturální recesi, ale o všeobecnou krizi kapitalismu, jejíž podstatou je krize z nadvýroby. Krize bude dlouhá a hluboká a nyní stojíme pouze na jejím počátku.

2. Strukturální a systémový charakter krize demonstruje historické limity kapitalistického systému a jeho chaotickou a destruktivní povahu. Krize je přímým potvrzením základních tezí Marxe, Engelse a Lenina o nevyhnutelnosti krizí za kapitalismu.

Rozpor soukromý vs. společenský

Její základní příčinou je rozpor mezi soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a trvale se zvyšujícím společenským charakterem výroby, což vede k anarchickému rozvoji výroby a vzniku kapitalistických krizí.

3. Aktuální krize nevyhnutelně změní tvář světa. Rovnováha sil mezi největšími státy se prudce změní. Vyostří se třídní rozpory. Pracující a národy již nyní doplácejí na krizi řadou nových opatření ve prospěch monopolů, snižováním počtu pracovních míst, zesílením vykořisťování cestou zavádění nových daní a omezováním sociálních vymožeností. Všichni ti, kdo pracují proto, aby mohli přežít, budou ještě více trpět nejistotou zítřejšího dne, hladem a bídou.

4. Před pracujícími a národy světa stojí úkol bojovat za základní změny ekonomických a sociálních struktur. Je to jediná účinná odpověď systémové krizi, jediný způsob jak zabránit tomu, aby se kapitalismus, po překonání krize a reorganizaci trhu, mohl obnovit na stejných základech a užívat si ještě další období kapitalistického rozvoje a intenzivních spekulací.

5. Ve snaze předejít veřejným diskusím, zpochybňujícím životaschopnost samotného ekonomického systému, podporují vlády kapitalistických států úmyslně lživou představu o tom, že nynější krize začala ve finanční sféře. Přísnější regulace finančních struktur a operací mají postačit k tomu, aby se vše vrátilo do původního stavu. Závratný spád výroby prezentují jako důsledek problémů finančního světa, který je možné řešit obnovou důvěry spotřebitelů a investorů.

6. Je evidentní, že po krizi 70. let začala hrát finanční sféra mnohem významnější úlohu. Stačí konstatovat, že v letech 1980-2007 se hrubý světový produkt zvýšil 5x a finanční akcie 14x. Prohloubila se propast mezi výrobní a finanční sférou, uměle nafouknutou gigantickým růstem hodnot spekulativních finančních produktů. Exploze finanční bubliny, jejíž objem se trvale zvětšoval vytvářením nových rizikových finančních produktů, obnažila a posílila její základ, krizi z nadvýroby.

7. Počátkem 70. let procházel kapitalistický svět klasickou systémovou krizí, vyvolanou čtyřnásobným zvýšením ceny ropy v roce 1973. Tím skončila poválečná etapa poměrně rychlého a stabilního růstu kapitalistické ekonomiky. Nastala světová krize z nadvýroby.

8. K ovládnutí trhů a vytlačení konkurence, cíli každé kapitalistické skupiny nebo podniku, vede jediná cesta - zvyšovat vykořisťování pracujících, donutit je vyrábět více, rychleji a levněji. Tato cesta vede k vyostřování rozporů mezi rozvojem produkční kapacity na straně jedné a relativním snižováním koupěschopnosti mas na straně druhé.

Vykořisťovatelská reprodukce

Tento rozpor se v kapitalistických výrobních vztazích, kdy malá skupina vlastní výrobní prostředky a obohacuje se vykořisťováním pracovní síly, nevyhnutelně sám reprodukuje. Engels charakterizoval krizi z nadvýroby takto: Dělnickým masám se nedostávají prostředky existence, protože jich vyprodukovaly příliš mnoho. (Anti-Dühring, 1878).

9. Tentýž mechanismus, který vede ke krizi z nadvýroby, vede i ke snižování míry zisku. Frenetický proces kapitálových investic zvyšuje organické složení kapitálu a snižuje celkovou míru zisku. Marx uvedl, že skutečnou překážkou neomezeného rozvoje kapitálu je sám kapitál. Míra zisku se ještě více snižuje v období krize z nadvýroby. Krize počátku 70. let se přeměnila v dlouhodobou strukturální krizi s pomalejším průměrným ukazatelem růstu a rychlým, dlouhodobým růstem nezaměstnanosti ve všech kapitalistických státech. S cílem čelit snižování míry zisku, se americký imperialismus orientoval na agresivní neoliberální politiku a intenzifikaci militarizace ekonomiky.

10. V letech 1979-81 zahájil imperialismus kampaň proti odborům, s cílem ulehčit cestu požadavkům kapitálu na restrukturalizaci. Otevřela se tím cesta k politice tvrdšího vykořisťování, k dalšímu obohacování buržoazie a k likvidaci sociálních vymožeností dosažených za poslední desetiletí a umožněných existencí socialistické světové soustavy. Tyto tlaky se zvýšily po tom, co kontrarevoluce svrhla socialismus v SSSR a státech Východní Evropy. Triumfující kapitál vyhlásil konec historie a počátek tzv. nové éry, která nemá žádnou alternativu (There Is No Alternative). Tato etapa ale nyní skončila, poněvadž nynější krize potvrdila, že neoliberální řešení oslabila celý systém a přivedla ho téměř ke kolapsu.

11. Světovému kapitalismu se podařilo získat nové trhy privatizací veřejného sektoru a vnucením volného trhu bývalým socialistickým a rozvojovým zemím. Kapitalismus globalizoval ekonomiku, zejména finanční trhy. Prosazením rozvoje úvěrů a spekulací se mu podařilo uměle vytvořit dočasnou poptávku. Následovala úplná deregulace pohybu kapitálu a finančníci, prostřednictvím tzv. derivátů, vytvořili enormní množství toho, co Marx nazval fiktivním kapitálem , který trvale usiluje o lichvářské zisky. Kapitál, který trvale hledá možnosti rentabilních investic, toto východisko přivítal, protože krize z nadvýroby je vždy doprovázena přemírou akumulace. Nevzniká deficit kapitálu, ale naopak jeho přebytek, který však není možné uplatnit ve výrobní sféře.

12. Dochází k destrukci sociálně demokratického mýtu o existenci zdravého a produktivního kapitálu na straně jedné a parazitního finančního kapitálu na straně druhé.

Rozkol mezi rentiéry a podnikateli

Lenin uvedl, že imperialismus je charakteristický spojováním průmyslového a bankovního kapitálu ve finanční kapitál. Ale ani jejich vzájemné propojení nevylučuje trvalé rozlišení mezi vlastnictvím kapitálu a jeho aplikací do výroby, rozkol mezi rentiéry a podnikateli. Lenin uvádí: Nadvláda finančního kapitálu nad všemi jeho ostatními formami znamená hegemonii rentiérů a finanční oligarchie. Znamená to, že malá skupina finančně silných států dominuje nad všemi ostatními.

Hegemonie rentiérů a finanční oligarchie dosáhla svého maxima po vzniku nových finančních produktů jako fondů rizikových akcií (Hedge funds) a fondů soukromých podniků mimo burzy (Private equity funds), diktujících reorganizaci podniků a nové zásady finančních trhů - povinnost rentability výrobního sektoru alespoň 15 %.

13. Privilegované postavení malé skupiny finančně mocných států, popsané Leninem, se týká především Spojených států. Vedoucí postavení mezi imperialistickými mocnostmi jim dovolilo žít nad prostředky, zvyšovat zahraniční dluh a díky přílivu zahraničního kapitálu utrácet více a více peněz. Spojené státy mohly pokračovat v rozsáhlém zbrojení, vedení intervenčních válek a nejvyšší vrstvy společnosti mohly vydávat stále více prostředků za luxusní zboží a služby. Pokračující úroveň spotřeby v USA, přiživována dalším zadlužováním, sehrála významnou úlohu v rozvoji světové ekonomiky. Tato situace byla umožněna díky postavení dolaru jako hlavní světové rezervní měny. Krize posiluje tendenci změn ve vztahu sil na světovém trhu.

Snížením podílu USA na hrubém světovém produktu ve prospěch ČLR, Indie, Brazílie a EU došlo k vážnému ohrožení vedoucího postavení Spojených států na světových trzích.

14. Nejmocnější státy (členové OECD) rozsáhle intervenovaly k záchraně bank a průmyslových monopolů, aby zabránily kolapsu světového finančního systému. Po úplné liberalizaci finančních trhů a podpoře tzv. neviditelné ruky trhu byl nyní přivolán na pomoc stát, aby zachránil, co se dá a zaplatil účet. Je tak likvidován další sociálně demokratický mýtus o tom, že stát již nesehrává žádnou úlohu, když se zřekl dobrovolně možnosti intervence do ekonomiky, aby ponechal kapitálu absolutní svobodu. Všechny kapitalistické státy kopírovaly neoliberální politiku USA, včetně těch, ve kterých byly u moci sociálně demokratické vlády. Maastrichtská smlouva i Lisabonská strategie, prosazené neoliberály a sociálními demokraty, vyostřovaly konkurenci mezi imperialistickými státy a vedly k intenzifikaci vykořisťování pracovní síly, liberalizaci trhu, privatizaci podniků i sociálních služeb, zejména školství a zdravotnictví, vytváření dočasných pracovních míst, omezování sociálních vymožeností, zejména zvyšování věku pro odchod do důchodu a privatizaci penzijního zabezpečení.

15. Aktuální znárodňování slouží pouze k ochraně zájmů velkého kapitálu využitím státních financí. V podmínkách krize volí kapitalistický stát takovou cestu k tomu, aby učinil bankovnictví opět rentabilním a pak ho předal zpět soukromému sektoru. Dochází tak ke zvyšování koncentrace kapitálu. Státní fondy a státní záruky, které stát dává k dispozici soukromému kapitálu, dokazují stupeň parazitismu systému. Privatizuje zisky a zespolečenšťuje ztráty.

16. Krize prohlubuje propast mezi bohatými a chudými. Většina států světa bude vystavena katastrofální degradaci, která zasáhne zejména rozvojové země, závislé na exportu surovin a zemědělské produkce. Pouze některé z nich mají vlastní produkci zboží, která je rovněž orientována na export. Diktatura MMF, Světové banky, USA a EU ničí strukturu místních ekonomik a zemědělství a podřizuje je nadvládě nadnárodních korporací.

Závislost na zbohatlících

Ekonomiky těchto zemí se tak stávají plně závislými na rozvinutých státech. Po markantním snížení cen exportního zboží a zhoršení úvěrových podmínek, se dostaly tyto země do hrozivé situace. Poté, již snadno zranitelné, jsou státy znovu zatahovány do uzavřeného kruhu úvěrů, dluhů a podrobovány imperialistickému diktátu. Dělníkům a rolníkům hrozí rychlý růst nezaměstnanosti, bídy a sociálního vyloučení.

17. V období tzv. velké deprese nevyvedla kapitalistickou ekonomiku z krize politika prezidenta Roosevelta známá jako New Deal, ale 2. světová válka. Nyní nás očekává období vyostřování rozporů, ve kterém se kapitál stane mnohem agresivnějším. Bude se zvyšovat riziko válečných konfliktů. Současná krize vytváří nesmírnou hrozbu likvidace sociálních a demokratických vymožeností a jak potvrzují dějiny, předpoklady pro vznik autoritativních režimů a rozvoj militarismu.

18. Světová ekonomická krize je doprovázena planetární ekologickou hrozbou. Kapitalismus není schopen vyřešit oba problémy. Harmonický rozvoj světové ekonomiky a udržení životního prostředí vyžaduje rozvinuté plánování, neslučitelné s honbou za ziskem. Z toho vyplývá i nevyhnutelnost vyvlastnění finančních a průmyslových monopolů a zavedení plánování ekonomiky, jakož i nahrazení vlád - představujících diktaturu trhu a zisku demokratickou, tj. lidovou mocí - představující společenské vlastnictví výrobních prostředků.

Zpracoval

Karel KLUZ