Michaelu Davisovi bylo 11, když válka v Afghánistánu začala, 19, když narukoval do americké armády a 21, když dorazil do afghánské provincie Wardak jako příslušník bojové ženijní jednotky, pověřené hledáním improvizovaných výbušných zařízení (improvised explosive device; IEDs).

„Přišel jsem z opravdu malého městečka uprostřed Washingtonu (státu; pozn. překl.) z dělnického zázemí. Neměl jsem kam jít; poflakoval jsem se ve škole a neměl jsem vysokoškolskou budoucnost,“ vysvětlil. „Nechtěl jsem trčet na farmě. Vstoupil jsem (do armády) v roce 2009, přesně uprostřed kolapsu bydlení.“

Davisova zkušenost je typická pro to, co kritici americké zahraniční politiky označují za „ekonomický koncept“. Vysvětloval: „Mám spoustu přátel, kteří jsou zlomení v tom smyslu, že moc pijí nebo jejich těla (zůstala zlomená z nesnesitelné práce). Někdy na farmě pracujete 15 hodin denně a nejsou to žádné přesčasy… Ve Franklin County, kde jsem vyrůstal, byly opiáty určitě součástí (toho, k čemu se lidé obraceli). Tvrdě pracuješ a jdeš domů a bolí tě to, takže piješ nebo děláš cokoliv.“

Davis vzpomínal: „Můj táta byl v armádě přede mnou a budiž mu ke cti, že mi řekl: ,nedělej to' - a je to super konzervativní jedinec. Ale můj myšlenkový proces byl takový, že můj život nikam nevede a armáda je cesta ven.“

Vojenští náboráři si jsou tohoto dilematu, jemuž čelí tolik mladých lidí, dobře vědomi. „V sedmnácti mě poslali do školy pro problémovou mládež,“ řekl Davis. „Byla ultrapravicová a náboženská. [Ve škole] jsem zpočátku mluvil s náborářem námořní pěchoty, který mluvil s lidmi, kteří jsou ve ‚špatné stopě‘.“

I když trvalo několik let, než si Davis začal vytvářet protiválečné politické přesvědčení, svého rozhodnutí vstoupit do armády okamžitě začal litovat. „Když je ti osmnáct a procházíš základním výcvikem a vidíš kolem sebe všechny ty lidi, kteří jsou jen zbití a zlomení, začneš o tom pochybovat. Když je vám 21, jdete do Afghánistánu, pošle vás do války a vy si říkáte: ‚Co jsem si myslel?‘, a je jen [na] tři roky.“

Příchod do „věčné války“

Úkolem Davise a jeho spolubojovníků z ženijní jednotky bylo „vyjet před ostatními jednotkami, dokonce i před pěchotou, a my jsme běhali po stejných trasách den za dnem, týden za týdnem. Měli jsme tam jít a chodit po horách a procházet vesnicemi. Šlo hlavně o demonstraci síly a o to najít IED.“

Davis přijel v klidnějších zimních měsících, ale řekl: „Když přišlo jaro, bylo to jako kopanec do zubů. Během tří měsíců, co jsem tam byl, jsem ztratil pár opravdu dobrých přátel.“

Nevraživost mezi řadovými vojáky, většinou z dělnické třídy, a jejich důstojníky, kteří pocházeli z bohatších poměrů, byla hmatatelná. Davis si vzpomněl, že důstojníci „se tvářili ,víme to lépe než vy‘. Byl jen jeden člověk s vyšší hodností, který neměl vysokoškolský diplom... Kdokoli nad poručíkem nebo kapitánem udělal spoustu špatných rozhodnutí. To je to, co mnoho z nás (řadových vojáků) bolelo nebo zraňovalo.“

Danny Sjursen, kapitán velící jednotkám americké armády po boku jednotek afghánské armády a policie přibližně ve stejné době, kdy byl Davis nasazen do války, si všiml podobného jevu. Sjursen řekl: „Měl jsem plus mínus 100 vojáků; 95 z nich byli odvedenci. Možná pět mělo vysokoškolské vzdělání. Z nich bylo o něco více venkovanů (…). Nemluvili stejným jazykem jako důstojníci, zvlášť když byli povýšeni.“

Sjursen, nyní ředitel Eisenhowerovy mediální sítě, vystudoval elitní vojenskou akademii Spojených států ve West Pointu, ale proti radám svých instruktorů si vytvořil úzké vztahy s naverbovanými vojáky pod svým velením.

„Oni [vojáci] nikdy neviděli smysl [války]… doslova měli pocit, že jejich největším nepřítelem není Tálibán, ale ctižádostiví plukovníci a generálové.“ Sjursen dále poznamenal: „Nejsou to žádní levičáci - spousta z nich jsou v podstatě Trumpovi příznivci. Ale vysmáli by se komukoli, kdo by řekl: ,Odvedli jste tam skvělou práci.‘“

 »Buďte vším, čím být můžete«

„Moje základna byla napadána po celých 365 dní“ během celoročního nasazení, vysvětlil Sjursen. „Jedna z nejvíc frustrujících věcí byl pocit, že na základě roku, který jsme tam strávili, nedojde k žádné smysluplné změně,“ řekl Sjursen. „Tři z mých vojáků byli zabiti a 32 dalších nějakým způsobem zraněno. To je 35% obětí, to je hodně... a kdo ví, kolik jsme jich zabili?“

U většiny vyšších důstojníků však očividná marnost konfliktu ustoupila individuálním kariérním ambicím. Sjursen vzpomínal, že mnoho vysoce postavených velitelů, s nimiž se setkal, „mluvilo v otřepaných frázích. Učili je to dělat. Neměl jsem pocit, že by byli pro misi nadšení. Jsou to profesionálové.“ Válka byla v jistém smyslu pro ctižádostivé důstojníky obnovovacím cvičením. „Pokud jste měli bojové velení, je to pro vaši kariéru velmi dobrá věc. A pomohlo, když bylo hodně agresivní.“

Mezitím byli vojáci jako Davis zraněni nebo zabiti. „Byl jsem tam jen šest měsíců, než mě samotného zasáhli,“ řekl Davis. „Cesta, kterou jsme pravidelně procházeli, byla vyhozena do povětří, takže jsme museli odklízet trosky. Vybuchla bomba, já si zlomil obě nohy a kotníky a šest měsíců jsem byl na vozíku.“

Když se Davis zotavoval v národním vojenském lékařském středisku Waltera Reeda, obrátil se proti válce. „Ve Walteru Reedovi vás trochu podporují, ale připadá mi to jako divadlo. Pohybujete se kolem spousty lidí, kterým chybí ruce a nohy, a v tu chvíli se tak nějak ptáte »Proč?«“

Během zotavování viděl na BBC zprávu, která ukazovala, jak byla oblast země, do které byl vyslán, postoupena Talibanu. „Proč tu sakra vůbec jsme?“ Davis vzpomíná, jak v nemocnici přemýšlel a zpochybňoval „systém, který vás staví na piedestal, a jakmile se něco změní, prostě na vás zapomenou“.

Dnes je Davis zapřisáhlým protiválečným a socialistickým organizátorem ve svém domovském státě Washingtonu. Když byl Davis dotázán, co by řekl mladému člověku ze svého města, který uvažuje o tom, že by vstoupil do armády jako on, odpověděl: „Samozřejmě bych mu řekl, aby to nedělal. Ale jak to chceš říct někomu, kdo už nemá šanci na nic jiného? Takže je opravdu těžké to říct.“

„Není to ‚Buď vším, čím můžeš být‘,“ namítl Davis s odkazem na oblíbený náborový slogan armády. „Je to ‚dívat se, jak lidé bezdůvodně umírají‘.“

Walter Smolarek je novinář a aktivista žijící ve Filadelfii.

Zdroj: Globetrotter

https://www.newsclick.in/twilight-afghanistan-20-year-occupation-US-soldiers-sent-kill-die-what

překlad Vladimír Sedláček