ALFRED DE ZAYAS pro The Counterpunch 24. ledna 2022

Spor USA/NATO/Ukrajina/Rusko není úplně nový. Potenciál vážných potíží jsme viděli již v roce 2014, kdy se USA a evropské státy vměšovaly do vnitřních záležitostí Ukrajiny a tajně/otevřeně se podílely na státním převratu proti demokraticky zvolenému prezidentovi Ukrajiny Viktoru Janukovyčovi, protože nehrál hru, již mu Západ přidělil. Naše (rozuměj americká; pozn. překl.) sdělovací prostředky samozřejmě tento puč oslavovaly jako „barevnou revoluci“ se všemi znaky demokracie.

Krize let 2021/22 je logickým pokračováním expanzionistické politiky, kterou NATO prosazuje od zániku Sovětského svazu, jak již dlouho naznačují četní profesoři mezinárodního práva a mezinárodních vztahů – včetně Richarda Falka, Johna Mearsheimera, Stephena Kinzera a Francise Boylea. Přístup NATO naplňuje v praxi tvrzení USA, že mají „poslání“ vyvážet svůj společensko-ekonomický model do jiných zemí, bez ohledu na preference suverénních států a sebeurčení národů.

Přestože se při mnoha příležitostech ukázalo, že historky USA a NATO jsou nepřesné a někdy i záměrně lživé, faktem je, že většina občanů v západním světě nekriticky věří tomu, co se jim říká. „Kvalitní tisk“ včetně New York Times, Washington Post, The Times, Le Monde, El Pais, NZZ a FAZ jsou účinnými ozvěnami washingtonského konsensu a nadšeně podporují public relations a geopolitickou propagandistickou ofenzivu. Myslím si, že bez obav z rozporů lze říci, že jedinou válkou, kterou kdy NATO vyhrálo, je válka informační. Poddajná a komplicitní korporátní média úspěšně přesvědčila miliony Američanů a Evropanů, že toxické historky ministerstev zahraničních věcí jsou skutečně pravdivé. Věříme v mýtus o „arabském jaru“ a „EuroMajdanu“, ale nikdy neslyšíme o právu na sebeurčení národů, včetně Rusů z Doněcka a Luganska, a o tom, co by se dalo snadno nazvat „krymským jarem“.

Často se sám sebe ptám, jak je to možné, když víme, že USA záměrně lhaly v dřívějších konfliktech, aby agrese vypadala jako „obrana“. Byli jsme obelháni v souvislosti s incidentem v Tonkinském zálivu, údajnými zbraněmi hromadného ničení v Iráku. Existuje mnoho důkazů, že CIA a M15 organizovaly akce pod „falešnou vlajkou“ na Blízkém východě i jinde. Proč masy vzdělaných lidí nedokážou zaujmout určitý odstup a více se ptát? Troufám si postulovat hypotézu, že nejlepší způsob, jak pochopit fenomén NATO, je vidět ho jako sekulární náboženství. Pak je nám dovoleno věřit jeho nevěrohodným vyprávěnkám, protože je můžeme brát jako víru.

Samozřejmě – NATO je stěží náboženstvím Blahoslavení a Kázání na hoře (Matouš V., 3-10), s výjimkou jedné typicky západní Blahoslavnosti — Beati Possidetis – požehnaní jsou ti, kteří vlastní a okupují. Co je moje, je moje, co je tvoje, je obchodovatelné. Co okupuji, to jsem ukradl férově a na rovinu. Když se podíváme na NATO jako na náboženství, můžeme lépe pochopit určitý politický vývoj v Evropě a na Blízkém východě, na Ukrajině, v Jugoslávii, Libyi, Sýrii, Iráku.

Krédo NATO je poněkud kalvinistické – krédo pro a skrze „vyvolené“. A my na Západě jsme podle definice „vyvolení“, což znamená „ti dobří“. Jen my budeme mít spásu. To vše lze brát jako víru. Jako každé náboženství má náboženství NATO své vlastní dogma a lexikon. V Lexikonu NATO je „barevná revoluce“ státním převratem, demokracie je koterminována s kapitalismem, humanitární intervence zahrnuje „změnu režimu“, „právní stát“ znamená NAŠE pravidla, „Satan č. 1“ je Putin a Satan č. 2 je Si Ťin-pching.

Můžeme věřit v náboženství NATO? Jistě. Jak napsal římsko-kartaginský filozof Tertullian ve třetím století n.l. – credo quia absurdum. Věřím tomu, protože je to absurdní. Horší než zahradní varianta absurdity – vyžaduje neustálé lhaní americkému lidu, světu, OSN.

Příklady? Propagandistická směs o zbraních hromadného ničení v roce 2003 nebyla jen obyčejná „pia fraus“ (církevní podvod ve smyslu „účel světí prostředky“; pozn. překl.) – nebo bílá (neškodná) lež. Byla dobře zorganizovaná a hrálo v ní mnoho hráčů. Smutné na tom je, že milion Iráčanů zaplatil životem a jejich země byla zdevastována. Jako Američan jsem já a mnoho dalších křičelo „ne naším jménem“. Ale kdo poslouchal? Generální tajemník OSN Kofi Annan opakovaně označil invazi za odporující Chartě OSN, a když ho novináři zahnali do kouta kvůli objasnění, potvrdil, že invaze byla „ilegální válkou“. Horší než pouhá ilegální válka bylo to nejzávažnější porušení Norimberských principů od Norimberského procesu – skutečná vzpoura proti mezinárodnímu právu. Nejen USA, ale i takzvaná „koalice ochotných“, 43 států zdánlivě oddaných Chartě OSN a Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, záměrně napadlo mezinárodní právní řád.

Člověk by si myslel, že poté, co mu někdo lhal v otázkách života a smrti, se dostaví zdravý skepticismus, určitá míra opatrnosti, že racionálně uvažující lidé si pomyslí „neslyšeli jsme tento druh propagandy už dříve?“ Ale ne, pokud je NATO skutečně náboženstvím, přijímáme a priori jeho prohlášení o víře. Nezpochybňujeme Jense Stoltenberga. Zdá se, že existuje tichá shoda, že lhaní ve státních záležitostech je „čestné“ a jeho zpochybňování je „nevlastenecké“ – opět machiavelistický princip, že údajně dobrý účel ospravedlňuje zlé prostředky.

Odpadlictví je jedním z problémů každého náboženství. To se stává často, když vůdci náboženství bezostyšně lžou věřícím. Když lidé ztrácejí víru v současné vedení, hledají něco jiného, čemu by mohli věřit, např. historii, dědictví, tradici. Odvažuji se považovat za amerického patriota – a odpadlíka od náboženství NATO – protože odmítám myšlenku „mé země dobré či špatné“. Chci, aby má země měla pravdu a konala spravedlnost – a když je země na špatné cestě, chci, aby se vrátila k ideálům Ústavy, naší Deklarace nezávislosti, Gettysburgského projevu – k něčemu, v co ještě mohu věřit.

NATO vzniklo jako dokonalé náboženství pro tyrany a válečné štváče, ne nepodobné jiným expanzivním ideologiím minulosti. Hluboko uvnitř byli Římané hrdí na své legie, francouzští granátníci rádi umírali za Napoleonovu slávu, američtí pěšáci po tisících tleskali bombardovacím kampaním nad Vietnamem, Laosem a Kambodžou.

Osobně vnímám NATO v tradici vesnického štváče. Většina Američanů ale nedokáže přeskočit vlastní stín. Emocionálně většina Američanů nemá tu drzost odmítnout naše vedení. Možná proto, že NATO samo sebe prohlašuje za pozitivní sílu pro demokracii a lidská práva. Zeptal bych se obětí dronů a ochuzeného uranu v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jugoslávii, co si myslí o rodokmenu NATO.

Mnohá náboženství jsou solipsistická, sebepovyšující se, založená na předpokladu, že to a to jediné má pravdu – a že ďábel tuto pravdu ohrožuje. NATO je klasické solipsistické náboženství, soběstačné, samoúčelné, založené na předpokladu, že NATO je z definice dobrá Síla. Solipsista není schopen sebereflexe, sebekritiky, není schopen vidět jiné, jako je on sám – se silnými a slabými stránkami a možná i s některými pravdami.

NATO staví na „výjimečném“ dogmatu, jež Spojené státy praktikují více než dvě století. Podle doktríny „výjimečnosti“ jsou USA i NATO nad mezinárodním právem – dokonce nad přirozeným právem. „Výjimečnost“ je dalším výrazem pro římské heslo „quod licet Jovi, non licet bovi“ (co dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi; pozn. překl.) – to, co může dělat Jupiter, rozhodně není dovoleno obyčejným smrtelníkům, jako jsme my – my jsme „Bovi“, voli.

My na Západě jsme si navíc natolik zvykli na naši „kulturu podvádění“, že reagujeme překvapeně, když jiná země prostě nepřijme, že jsme je podvedli. Tato kultura podvádění se pro nás stala natolik druhou přirozeností, že si ji ani neuvědomujeme, když podvádíme někoho jiného. Je to forma predátorského chování, kterou se civilizaci dosud nepodařilo vymýtit.

Ale upřímně, není NATO také odrazem imperialismu 21. století, který se podobá neokolonialismu?NATO nejen provokuje a ohrožuje geopolitické soupeře, ale ve skutečnosti drancuje a vykořisťuje vlastní členské státy – ne pro jejich vlastní bezpečnost, ale ve prospěch vojensko-průmyslového komplexu. Každému by mělo připadat zřejmé – ale vůbec to zřejmé není – že bezpečnost Evropy spočívá v dialogu a kompromisu, v pochopení názorů všech lidských bytostí žijících na kontinentu. Bezpečnost nikdy nebyla totožná se závody ve zbrojení a řinčením šavlí.

Podle hlavního proudu vyprávění nejsou zločiny spáchané NATO za posledních 73 let zločiny, ale politováníhodné omyly. Jako historik – nejen právník – uznávám, že možná prohráváme bitvu o pravdu. Je dost pravděpodobné, že za třicet, padesát, osmdesát let se propaganda NATO objeví jako uznávaná historická pravda – pevně stmelená a opakovaná v učebnicích dějepisu. Částečně je to proto, že většina historiků, stejně jako právníci, jsou propisky k pronajmutí. Zapomeňte na iluzi, že s postupem času se historická objektivita zvyšuje. Naopak, všechny novinářské kachny, které dnes očití svědkové mohou vyvrátit, se nakonec stanou uznávaným historickým vyprávěním, jakmile budou všichni experti mrtví a nebudou moci vyprávění zpochybnit. Zapomeňte na odtajněné dokumenty, které jsou v rozporu s vyprávěním, protože zkušenost ukazuje, že jen velmi zřídka mohou vyvrátit dobře zakořeněnou politickou lež. Politická lež skutečně nezemře, dokud nepřestane být politicky užitečná.

Mnoho Američanů a Evropanů bohužel stále věří na vyprávění o NATO – možná proto, že je snadné a uklidňující si myslet, že my jsme ti „hodní“ a že vážná nebezpečí „tam venku“ činí NATO nezbytným pro naše přežití. Jak napsal Julius Caesar ve svém díle „De bello civile“ – quae volumus, ea credimus libenter. Čemu chceme věřit, tomu věříme – jinými slovy: mundus vult decepi – svět chce být ve skutečnosti klamán.

Objektivně viděno, expanze NATO a nepřetržité provokování Ruska byly a jsou nebezpečnou geopolitickou chybou, zradou důvěry, kterou dlužíme ruskému lidu, a co je ještě horší, zradou naděje na mír, kterou sdílí velká většina lidstva. 1989/91 jsme měli příležitost a odpovědnost zaručit světový mír. Arogance a megalomanie tuto naději zabily. Vojensko-průmyslově-finanční komplex spoléhá na neustálou válku, aby pokračoval v ziscích miliard dolarů. Rok 1989 mohl být předzvěstí éry naplnění Charty OSN, respektu k mezinárodnímu právu, přeměny přednostně vojenských ekonomik na ekonomiky lidské bezpečnosti a lidských služeb, osekání zbytečných vojenských rozpočtů a směřování osvobozených fondů do vymýcení chudoby, malárie, pandemií, věnování větších prostředků na výzkum a vývoj ve zdravotnictví, zlepšení nemocnic a infrastruktury, řešení klimatických změn, údržbu silnic a mostů …

Kdo nese odpovědnost za tuto masivní zradu světa? Zesnulý prezident George H.W. Bush a zesnulá britská premiérka Margaret Thatcherová, spolu se svými nástupci a všemi svými neokonzervativními poradci a zastánci „výjimečnosti“, spolu s výzkumnými týmy a odborníky, kteří je povzbuzovali.

Jak byla tato zrada možná? Pouze prostřednictvím dezinformací a propagandy. Pouze se spoluúčastí korporátních médií, která tleskala Fukuyamově myšlence „konce dějin“ a „vítěz bere vše“. NATO si chvíli libovalo v iluzi, že je jediným hegemonem. Jak dlouho tato chiméra unipolárního světa trvala? A kolik zvěrstev spáchalo NATO, aby světu vnutilo svou hegemonii – kolik zločinů proti lidskosti bylo spácháno ve jménu „demokracie“ a „evropských hodnot“?

Buržoazní sdělovací prostředky svědomitě hrály hru, když prohlásily Rusko a Čínu za naše zapřisáhlé nepřátele. Jakákoliv rozumná diskuse s Rusy a Číňany byla a je odsuzována jako „politika ústupků“. Neměli bychom se ale podívat do zrcadla a uznat, že jediní, kdo by měl „dělat ústupky“, jsme my? Musíme se totiž uklidnit a přestat útočit na všechny ostatní – přestat s vojenskými i informačními ofenzivami.

Existuje-li země, která se o mezinárodní právní řád – jinak známý jako Blinkenův „mezinárodní řád založený na pravidlech“ – stará zatraceně málo, je to – žel, moje země, Spojené státy americké.

Mezi smlouvy, které USA neratifikovaly, patří Vídeňská úmluva o smluvním právu, Statut ICC, Úmluva OSN o mořském právu, Smlouva o otevřeném nebi, Opční protokol k Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích, Opční protokol k Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích, Úmluva OSN o právech dítěte, Úmluva o migrujících pracovnících, Úmluva o hospodářských, společenských a kulturních právech…

Nakonec chápeme, že Huntington ani Fukuyama nepochopili 21. století správně – Orwell ano.

Alfred de Zayas je profesor na ženevské Škole diplomacie a v letech 2012-18 sloužil jako nezávislý expert OSN při Prosazování demokratického a spravedlivého mezinárodního uspořádání.

Překlad Vladimír Sedláček