Mnoho představ popřevratového období brzy vzalo za své. Mezi ně patřily i názory (zejména mladé generace), že mléko jako potravina není hodno nové doby a že ho plně nahradí barevné sladké vody.

Ale stará pravda, že člověk patří do říše savců a proto mléko potřebuje, se brzy potvrdila. A proto se mléko vyrábělo a vyrábět bude i v budoucnosti. Aby se uspokojila masová spotřeba, je tento produkt samozřejmou součástí výrobních programů zemědělských podniků různých velikostí i právních forem. Tak je to ve všech zemích EU a nejenom zde. Vyrábí se proto, aby se prodávalo. Máme proto co činit s výrobou, odbytem, náklady, cenami, ziskem, ale i ztrátou. V kapitalistické ekonomice se za normální považuje stav, kdy dobře hospodařící podnik prodává své výrobky za ceny, které jsou vyšší než jeho výrobní náklady. Realizuje tak zisk jako nezbytný předpoklad fungování podniku.

A najednou jsme svědky toho, že je vše jinak. Svědčí o tom řada opakujících se protestů rolníků i v zemích, které v Evropě představují zemědělské velmoci. Paradox problému je v tom, že rolníci produkují to, co je v souladu s výrobními kvótami a co má odbyt (až na malé přebytky, jak slyšíme ze zpravodajství), co zajišťuje výživu půlmiliardové Evropy. Místo zisků ale rolníci hromadí ztráty. Vážnost problematiky je dána i tím, že se jedná o jednu z nosných komodit výrobních programů a proto i se značnými důsledky na ekonomiku podniků.

Podle výběrového zjišťování v zemích EU představovala hodnota mléka a mléčných výrobků 37 procent hrubé živočišné produkce a 17 % hrubé zemědělské produkce. Ale nejde pouze o tento pohled. Mléko jako produkt zajišťuje podnikům pravidelný příjem peněz po dobu celého roku. Především ale chov skotu (jehož součástí je i chov dojnic) je jedním z pilířů historicky vzniklé zemědělské soustavy hospodaření a proto jeho omezování významným způsobem narušuje energetické i ekonomické vztahy mezi rostlinnou a živočišnou výrobou.

V ekonomice už to tak chodí, že se ceny meziročně (ale i v průběhu roku) pohybují oběma směry. Děje-li se tak v rozpětí realizovaného zisku, mění se míra rentability, ale zisk je zde stále. Jakmile ceny klesají pod úroveň oprávněných nákladů, situace se mění kvalitativně. A to je tento případ. Nejvíce jsou postiženy ty podniky, které chovají nejvíce krav na jednotku půdy. U nás se chová na 100 ha necelých 15 krav, tj. o 15 % méně, než kolik je to v průměru EU25.

Ale mezi našimi podniky jsou i v tomto směru značné rozdíly. Více chovají dojnice podniky právnických osob (18,14) než podniky fyzických osob (5,46). Nejvíce krav na 100 ha mají zemědělská družstva (21,43) a nejméně podniky fyzických osob velikosti nad 300 ha (4,36). Dopadá to na všechny, byť ten dopad není stejný. Neboť činí-li ztráta na jednom litru zhruba 2 Kč, lze si snadno spočítat, o kolik korun se jedná (průměrná roční dojivost se u nás pohybuje kolem 6300 litrů).

Ale vztah cena - náklady není jediným problémem, o který se zde jedná. Mnoho našich podniků vložilo do modernizace farem pro chov dojnic velký kapitál. Jejich uvažování mělo všechny znaky strategického uvažování, o kterém se pojednává v seriózních učebnicích ekonomie. V těchto místech se přece mléko vždy vyrábělo, prodávalo a přinášelo větší či menší zisky - takto jistě všichni rozumně kalkulovali. Zdrojem investování byly i úvěry a ty se musí splácet. Nejsou-li zisky, všechno je jinak. Není to ani zapotřebí dále rozvádět.

Radit našim rolníkům, aby se sdružovali do odbytových organizací a tím zvýšili svoji váhu při vyjednávání o odbytu, je jistě správné. Způsob, jak z toho ven, to asi nebude jediný. Není vyloučeno, že máme co činit se systémovým problémem společné zemědělské politiky EU. Proniknout do tajů vazeb výroba - odbyt - spotřebitel, do vztahů jednotlivých článků cesty od zemědělského prvovýrobce až po spotřebitele - to by asi měla být cesta, po které by se měli ubírat lidé, odpovědní za zemědělskou politiku u nás, ale především v Evropské unii.

autor: Dimitrij Choma, emeritní profesor VŠE Praha; Josef Šenfeld, poslanec KSČM