Od listopadu 1989 už uplynulo 20 let. Výsledkem jsou i zhoršené podmínky pro sport. Dnes si nejen o triumfech na mezinárodních sportovních kolbištích můžeme nechat již jen zdát. Desítky let budovaný sofistikovaný humánní systém, který v sobě nesl nejen prvky seberealizace a další nezbytné funkce tělesné výchovy a sportu, a současně přitom přinášel radost, uvolnění, rozvíjel zdraví a pracovní schopnosti, a hlavně učil mladého člověka překonávat sama sebe, se v dnešní čistě tržní kapitalistické společnosti zcela vyčerpal.

Masový a rekreační sport je v pravicovém myšlenkovém rámci jakousi nechtěnou a pouze trpěnou popelkou. Stačí se poohlédnout do nedávné historie a srovnávat. Z rozličných všelidových sportovních akcí mohu namátkou uvést velice populární získávání odznaku zdatnosti, kdy již v roce 1965 bylo při III. celostátní spartakiádě v Praze na finálovém startu 116 družstev po 44 závodnících a o deset let později se utkalo na Československé spartakiádě 21 nejlepších okresních družstev, z nichž každé mělo 54 členů všech věkových kategoriích.

Pozvolna mizely i další masové a široce dostupné nekomerční akce. V 80. letech minulého století bylo velice populárních například tzv. 100 jarních kilometrů (soutěž určená zejména pro vyšší věkové kategorie), kam se hlásilo každoročně více než čtvrt milionu turistů, obrovský zájem panoval o dálkový pochod Praha-Prčice , který si v roce 1979 vyzkoušelo přes 36 tisíc lidí (letos již necelých 17 tis.). V osmdesátých letech v ČSSR aktivně sportovalo přes 60 % mládeže, každý čtvrtý občan byl sportovně činný. Aktivně tomu napomáhala škola či organizovaná bohatá mimoškolská činnost, ale i lehce dostupný a široce rozvětvený systém sportovních soutěží a přípravy, začínající již od čtvrtého roku věku dítěte. Masové soutěže s přesným postupovým klíčem od základních škol až po celorepubliková finále se konaly v mnoha různých sportech. V současnosti dehonestované spartakiády disponovaly milionovou účastí a záviděl nám je, více či méně skrytě, i celý tzv. vyspělý západní svět. Moderní sportovní areály a zařízení, které poskytovaly kromě sportovního vyžití současně možnost rekreace v přírodě, jsou dnes zlikvidované či nesmyslně zprivatizované, přestože po léta sloužily tisícům našich rodin.

Za povšimnutí stojí i zvýšený zájem tehdejších sdělovacích prostředků, který přispíval k přípravě sportovních akcí a podílel se i na popularizaci sportu jako takového. Dnes, když nejde o vrcholovou, komerčně efektivní akci, tak tato jako kdyby pro masová média neexistovala.

A právě na tomto místě končí a opět začíná bludný kruh stavu českého sportu v prvním desetiletí 20. století. Ekonomický nezájem státu s vytlačováním tělovýchovy ze všech typů a stupňů školských zařízení, nebo již zmíněná ignorace médii jak soukromými, tak bohužel i veřejnoprávními, trvale a úspěšně ruku v ruce likvidují nejen masový a rekreační sport, ale současně i fyzické a duševní zdraví národa.

Široká sportovní základna byla podle mého názoru dříve systémově stěžejní i pro sport tzv. vrcholový. Nedivme se proto, že dnešní český hokej, fotbal, atletika, tenis a mnohé další sportovní odvětví jsou v mezinárodním srovnání výkonnostně stále méně konkurenceschopné. Nejen pomyslná prestiž dříve sportovního národa je již reálně pryč a ze zažitého úsloví - Sport pro všechny , se všemi jeho praktickými aplikacemi, nezbyl dokonce ani odvar. Bohužel!