Skupina 42 historiků vydala prohlášení, ve kterém protestují proti případnému přijetí zákona o účastnících protikomunistkého odboje. Poukazují přitom na řadu konkrétních nedostatků, které návrh obsahuje.

Na seznamu signatářů jsou jména historiků zabývajících se nejnovějšími dějinami, zástupců vysokých škol, ústavů Akademie věd. Je tu i podpis ředitele terezínského památníku, zástupce Úřadu vlády či jednoho z pracovníků Ústavu pro studium totalitních režimů. Svůj podpis připojil mj. ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma, předseda správní rady Čs. dokumentačního střediska Vilém Prečan, ředitel Archívu Univerzity Palackého v Olomouci, a ředitel Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny Miroslav Vaněk, který je zároveň i prezidentem Mezinárodní asociace orální historie.
Posuzovat historii nemohou úředníci

V prohlášení historici upozorňují na možnost přímého zneužití zákona v budoucnosti. Bude-li schválen, hrozí, že to, kdo bude státem uznán na účastníka protikomunistického oboje či odporu, bude záležet nikoli na životních postojích a činech lidí, ale pouze na libovůli úředníků Ministerstva obrany, které má příslušné osvědčení vydávat, a pracovníků Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří mají vydání tohoto dokumentu de facto doporučit.

Tito úředníci se tak stanou podle historiků „soudci v oblasti morální“, což považují signatáři prohlášení za nepřijatelné. Zejména i proto, že pro řadu skutečností, které mají posuzovat při přiznání statutu účastníka protikomunistického odbojáře, nebudou mít dostatek podkladů. Budou muset totiž posuzovat přesně délku aktivní činnosti proti totalitnímu režimu, spolupráci s tajnými službami, případné členství v komunistické straně, které diskvalifikuje některé odbojáře z možnosti osvědčení získat atd. Na výkladu úředníků bude také záležet, co představuje konkrétní náplň pro „mimořádně záslužný čin“, který může dotyčnou osobu povznést mezi účastníky odboje.

Historici sice oceňují fakt, že senátoři se rozhodli otázku ocenění lidí, kteří bojovali proti komunistickému režimu, otevřít, jejich snahu ale považují za krajně nedomyšlenou, v některých bodech zmatečnou a nedostatečnou.

Vyčítají návrhu zákona, který má na příští týden začít již projednávat Sněmovna, nedostatečné vyjasnění základních termínů: co je odboj a co odpor. Pozastavují se nad tím, že pokud by znění zůstalo tak, jak je předloženo, pak dvanáct měsíců protikomunistické činnosti bude považováno již za odboj, zatímco jedenáct ještě za pouhý „odpor“.

“Považujeme za zjevně absurdní a nespravedlivé, má-li být kupříkladu dvanáctiměsíční protikomunistická činnost bez následné kriminalizace nadřazena činnosti trvající pouhých deset měsíců, po nichž pro dotyčnou osobu následovalo dva a půl roku věznění,” píší historici.
Nelze falsifikovat minulost

Za problematické považují autoři textu to, že návrh zákona nepřiznává status účastníků odporu či odboje proti komunistickému režimu všem osobám, které se na nich skutečně podílely, ale naopak některé z nich apriorně vylučuje.

„Na něco takového má stát samozřejmě právo, ale neměl by přitom falsifikovat minulost; pokud se má zákon vztahovat jen na některé vybrané protikomunistické odbojáře, a na jiné nikoli, měl by spíše zavádět status „státem uznaného“, resp. „státem k ocenění vybraného účastníka odporu a odboje”,“ tvrdí signatáři v prohlášení.

Pozastavují se mj. nad tím, že ocenění nemůže získat absolvent tříměsíčního kursu na politické vysoké škole v členských státech Varšavské smlouvy či krátkodobý řadový člen KSČ, ale vysoký funkcionář v nejvyšších orgánech Socialistického svazu mládeže si o osvědčení zažádat může.

„Na navrhovaném zákonu dále zaráží značná sociální necitlivost vůči osobnostem, které můžeme právem považovat za hrdiny naší nedávné minulosti. Pokoušíme-li se dát veřejně najevo, že si jejich činů vážíme, nemůžeme zároveň přehlédnout, že pro mnohé z nich právě tato činnost současně znamenala i to, že dnes žijí ve velmi skromných poměrech. Navrhovaný zákon však s výjimkou úzké skupiny, které se má dostat velmi skromných výhod válečných veteránů, s vylepšením jejich sociální situace nepočítá,” píše se v prohlášení.

Jeho tvůrci zároveň upozorňují na to, že na straně druhé se počítá s navýšením rozpočtů Ministerstva obrany a Ústavu pro studium totalitních režimů kvůli administrativě spojené s vydáváním osvědčení.

Stát by se měl postarat i o sociální problémy

Autoři prohlášení jsou přesvědčeni, že stát by měl vedle osvědčení a plánovaných pamětních odznaků učinit více pro ulehčení  tíživé sociální situace účastníků protikomunistického odboje.

„Politická reprezentace by pro to měla zřídit příslušné sociální fondy a zároveň nalézt zdroje pro široké bádání v této oblasti – např. podporou grantových či jiných nadací, zaměřených na výzkumné, pedagogické a popularizační projekty,“ doporučují signatáři.

převzato z internetu