Sněmovna representantů USA ohromující většinou schválila rezoluci útočící na zprávu Mise Rady OSN pro lidská práva zkoumající konflikt v Gaze. Jde o zdrcující úder mezinárodnímu právu a lidským právům. Zprávu zpracoval vysoce respektovaný jihoafrický právník Richard Goldstone a tři další známé autority na mezinárodní humanitární právo, tedy právníci, kteří byli široce chváleni za vedení předchozích vyšetřování válečných zločinů ve Rwandě, Darfúru, bývalé Jugoslávii a jinde. Protože tato zpráva zdokumentovala zjevné válečné zločiny, jichž se však dopustil klíčový spojenec USA, Kongres provedl bezprecedentní akci, když přijal rezoluci, která zprávu odsoudila.

Snad nejhrozivější je, že rezoluce rovněž potvrzuje právo Izraele zaútočit na Sýrii a Irán pod záminkou, že jde o „státní sponzory terorismu“.

Mezi hlavní spolusponzory rezoluce (HR 867), která byla přijata 344 hlasy proti 36, patřili dva mocní demokraté: předseda Výboru pro zahraniční styky sněmovny Howard Berman (D-CA) a předseda podvýboru pro Blízký Východ Gary Ackerman (D-NY). Vůdce demokratické většiny Steny Hoyer (D-MD) úspěšně popohnal demokraty, aby rezoluci podpořili v poměru více než 6:1, a to přes riziko, že odradí stranickou liberální základnu podporující lidská práva, méně než jeden rok před kritickými čtvrtletními volbami.

Rezoluce začíná sérií klauzulí (výhrad) kritizujících původní mandát Rady OSN pro lidská práva, který vyzývá pouze k prošetření potenciálních izraelských válečných zločinů. Tento argument je však zcela problematický, protože Goldstone a jeho kolegové – k jejich kreditu – odmítli akceptovat nabídku sloužit v Misi, pokud nebude její mandát změněn tak, že Mise bude pověřena prošetřit možné válečné zločiny spáchané v konfliktu oběma stranami.

V důsledku toho byl tudíž mandát Mise rozšířen. Rezoluce sněmovny se o tom ale nezmiňuje a namísto toho tvrdí, že základem zprávy zůstal původní mandát. Ve skutečnosti, a to přesto, že zpráva obsahovala více než 70 stran podrobně informujících o sérii porušení válečných zákonů Hamasem, včetně raketových útoků na civilisty zalidněné oblasti Izraele, mučení palestinských oponentů a trvající zadržování uneseného izraelského vojáka Gilada Šalita, v rezoluci o 1 600 slovech není žádné přiznání, že byl původní mandát nahrazen nebo že zpráva kritizuje jednání obou stran. Ve skutečnosti, přesto, že zpráva rozsáhle dokumentuje útoky Hamasu na izraelská města – což označila za válečné zločiny a možné „zločiny proti lidskosti“ – rezoluce sněmovny tvrdí, že zpráva „nezmiňuje vytrvalé raketové a minometné útoky“.

Zpráva Goldstonovy Mise – mající celkem 575 stran – obsahuje podrobný výčet smrtelných izraelských útoků proti školám, mešitám, soukromým domům a obchodům, kde široko daleko nebyly žádné legitimní vojenské cíle; zpráva je přesně popsala jako „svévolně nepřiměřený útok určený k potrestání, ponížení a terorizování civilního obyvatelstva“. Zpráva obzvláště uvádí 11 případů, v nichž izraelské ozbrojené síly provedly přímé útoky proti civilistům, včetně případů, kdy byli lidé zastřeleni, „když se snažili opustit své domy a odejít na bezpečnější místo, mávajíce bílými vlajkami“. Rezoluce sněmovny však tvrdí, že taková obvinění ze svévolných izraelských útoků proti civilním oblastem byla „povrchní a neopodstatněná“.

Jak závěry zprávy, tak většina jednotlivých uváděných incidentů byla nezávisle zdokumentována a podrobně empiricky vyšetřena a v nedávných měsících zveřejněna mimo jiné organizacemi Amnesty International, Human Rights Watch a izraelskou skupinou pro lidská práva B'Tselem. Kongresový útok proti integritě Goldstonovy zprávy tudíž představuje rovněž útoky proti integritě těchto renomovaných seskupení pro lidská práva.

Nelze stavět na roveň zabíjení civilistů se sebeobranou. Ve zjevné snaze dále diskreditovat společenství lidských práv jde rezoluce ještě dále a tvrdí, že zpráva odpírá Izraeli právo na sebeobranu, ačkoliv ve zprávě nebylo absolutně nic, co by zpochybňovalo právo Izraele použít vojenské síly. Zpráva prostě trvá na tom, že ani Izraelci, ani Palestinci nemají právo útočit na civilisty.

Rezoluce obsahuje tvrzení, že zpráva je „nenapravitelně tendenční“ proti Izraeli; je to ironické obvinění, neboť soudce Goldstone, hlavní autor a obhájce zprávy, je Žid, dlouhodobý příznivec Izraele, hlava Přátel hebrejské university, emeritní president Světového židovského školského systému ORT a otec izraelského občana. Goldstone byl rovněž předním odpůrcem apartheidu ve své rodné Jižní Africe a sloužil jako první pověřenec Nelsona Mandely v Nejvyšším soudu země po ukončení apartheidu. Byl hlavním žalobcem v tribunálech pro válečné zločiny ve Rwandě a bývalé Jugoslávii, měl přední úlohu při vyšetřování korupce v programu OSN „Ropa za potraviny“ v Iráku a byl rovněž partnerem při vyšetřování spoluúčasti Argentiny při poskytování úkrytů nacistickým válečným zločincům.

Jestliže pro rezoluci útočící na integritu jednoho z nejrespektovanějších a nejzásadovějších obránců lidských práv ve světě hlasovalo 88% členů Sněmovny representantů USA, ukazuje to, jak daleko doprava US Kongres nyní zašel, dokonce pod vedením Demokratů. Kongres tak dal společenství pro lidská práva signál, že nebude považovat za důvěryhodného žádného obránce lidských práv, pokud se odváží vznášet otázky o chování spojence USA. To vlastně může být skrytý záměr rezoluce: zavrhnout jakékoliv zvažování mezinárodního humanitárního práva z politických diskusí ve Washingtonu. Cenou za to pravděpodobně bude další izolace Spojených států od zbytku světa, právě když Obama začal obnovovat důvěru jiných národů.

Samozřejmě, rezoluce vyzývá Obamovu administrativu, aby se nejen „jednoznačně postavila proti jakémukoliv schválení“ zprávy, ale aby se dokonce jednoznačně postavila proti „jakémukoliv dalšímu zvažování“ zprávy na mezinárodních fórech. Namísto diskutování o jejích zásluhách se Kongres tudíž rozhodl předem odradit od posouzení jejího obsahu a ignorovat skutečné předložené svědectví. (je pochybné, že by se kterýkoliv z příznivců rezoluce obtěžoval. Zprávu číst). Rezoluce jde až tak daleko, že tvrdí, že Goldstonova zpráva je součástí snah „odepřít legitimitu demokratickému Státu Izrael a odepřít mu právo na obranu jeho občanů a jeho existence, čehož může být použito k odpírání legitimity jiným demokraciím a k popření téhož práva“. Tohle je ta nejextrémnější demagogie. Tvrzením, že zdokumentování válečných zločinů dané země se rovná odpírání práva této země na existenci a jeho práva na sebeobranu, se rezoluce jasně zaměřuje na umlčení obránců mezinárodního humanitárního práva. To, že většina Demokratů hlasovala pro tuto rezoluci, zvýrazňuje skutečnost, že se obě politické strany nyní efektivně objaly a akceptovaly neokonzervativní program na zbavení legitimity jakékoliv seriozní diskuse o mezinárodním humanitárním právu ve vztahu k chování Spojených států a jejich spojenců.

Licence na válku? Když neuspěli ve svém úsilí přesvědčit Washington, aby zahájil válku proti Sýrii a Iránu, neokonzervativci a další jestřábi ve Washingtonu nyní úspěšně mobilizovali širokou dvoustrannou většinu ve Sněmovně representantů, aby Izrael povzbudila k jednání jako zástupce USA: Po dřívějších větách, které definují masivní vojenský útok Izraele na civilní infrastrukturu v pásmu Gazy jako legitimní obranu jeho občanů, a přehnaným tvrzením, že Sýrie a Irán jsou „sponzory“ Hamasu, závěrečná věta v rezoluci o Kongresu vypovídá, že podporuje „právo Izraele na obranu jeho občanů před násilnými militantními skupinami a jejich státními sponzory“. Tento široký dvoustranný kongresový mandát k jednostrannému izraelskému útoku na Sýrii a Irán je extrémně nebezpečný a zdá se, že je určen k podkopání snahy Obamovy administrativy pokračovat v cestě jednání o urovnání rozporů s těmito zeměmi.

Zavádějící obvinění. Jedna věta v rezoluci napadá důvěryhodnost člena Mise, Christinu Chinkinovou, mezinárodně respektovanou britskou badatelku v oblasti mezinárodního práva, ženské jurisprudence, alternativního řešení sporů a lidských práv. Rezoluce zpochybňuje její objektivitu tvrzením, že „dříve než se připojila k Misi, již prohlásila, že Izrael je vinen ze spáchání brutálních činů v operaci Lité olovo tím, že podepsala 11. ledna veřejný dopis, otištěný v Sunday Times, který nazval akce Izraele válečnými zločiny“. Tento dopis ve skutečnosti neobvinil Izrael z „brutálních činů“, ale prostě konstatoval, že útoky Izraele proti civilní infrastruktuře v pásmu Gazy nebyly „souměřitelné se smrtí způsobenou vystřelováním raket Hamasem“. Dopis rovněž poznamenal, že „blokáda humanitární pomoci, destrukce civilní infrastruktury a zabránění přístupu k základním životním potřebám, jako je potrava a palivo, jsou prima facie válečné zločiny.“ Krátce, bylo to předběžné posouzení spíše než případ „již deklarované viny Izraele“, jak to prohlašuje rezoluce.

A dále, v době dopisu – napsaného po plných dvou týdnech bojování – již existovaly série předběžných zpráv od organizace Amnesty International, Human Rights Watch a Mezinárodního výboru červeného kříže, dokumentujících pravděpodobné válečné zločiny izraelských ozbrojených sil, a tak fakticky nikdo ze znalců mezinárodního humanitárního práva nemohl dojít k jiným závěrům. V důsledku toho nemůže být Chinkinové podpis dopisu považován za druh ideologicky motivované podjatosti, která by vylučovala účast ve vyšetřovacím útvaru, obzvláště když tentýž dopis jednoznačně odsoudil rovněž raketové útoky Hamasu.

Rezoluce rovněž obviňuje zprávu, že „opakovaně odmítla nebo zpochybnila“ tvrzení, že Hamas „použil lidských štítů“ jako pokus odradit Izrael od útoků. Důvodem, proč zpráva tato tvrzení zpochybnila, však bylo to, že prostě neexistovalo žádné solidní svědectví na podporu tohoto tvrzení. Podrobné vyšetřování, které provedly organizace Amnesty International a Human Rights Watch týkající se těchto obvinění v průběhu a po ukončení bojů, došlo k totožným závěrům. Jako u těchto předchozích vyšetřování Goldstonova zpráva zjistila, že existovaly případy, kdy Hamas nepřijal všechna nezbytná předběžná opatření, aby se vyhnul umístění civilistů z cesty bojům, ale neshledala vůbec žádné důkazy, že Hamas vědomě použil civilistů jako štítů, a to v žádný moment v průběhu třítýdenního konfliktu.

Přesto rezoluce Sněmovny odkazuje na předpokládaný „velký soubor svědectví“, že Hamas lidských štítů použil. Rezoluce však není s to poskytnout na podporu tohoto tvrzení jediný příklad, mimo prohlášení jednoho činitele Hamasu, které Mise vyšetřovala a učinila k němu závěr, že je bezcenné. Kontaktoval jsem ve Washingtonu kanceláře více než dvou tuctů spolusponzorů rezoluce, žádaje je o takové svědectví, a ani jeden z nich nebyl s to nějaké poskytnout. Zdá se tedy, že sponzoři rezoluce prostě toto obvinění vykonstruovali, aby ochránili Izrael před morální nebo právní odpovědností za více než 700 zabitých civilistů. (Je zajímavé, že zpráva nalezla široké doklady – jak to také učinila Amnesty International – že Izraelci v průběhu své ofenzivy používali Palestinců jako lidských štítů. Izraelští vojáci svědčící při šetření konaném soukromou skupinou izraelských vojáků a veteránů také potvrdili řadu takových případů. Tato skutečnost byla z rezoluce pohodlně vypuštěna.)

V jiném případě zavádějícího obsahu rezoluce cituje Goldstona, který ve vztahu k vyšetřování Mise říká: „Byl-li tohle právní soud, nic nebude prokázáno.“ Žádné takové vyšetřování, provedené jménem UN HRC, však nikdy netvrdilo, že získalo svědectví mimo rozumnou pochybnost, jako normální kritérium pro důkaz před soudem. To však nepodpírá tvrzení rezoluce, že zpráva je tudíž „bezcenná pro další posuzování nebo legitimitu“. To co skutečně vyšetřovací Mise zjistila, byl pravděpodobně případ pro trestní vyšetřování možných válečných zločinů spáchaných jak Hamasem, tak izraelskou vládou. Dalším podvrženým tvrzením o podjatosti je pasáž rezoluce říkající, že „zpráva běžně považovala veřejná prohlášení izraelských činitelů za nedůvěryhodná, zatímco často poskytovala nekritickou věrohodnost Hamasu“. Zpráva ve skutečnosti ukazuje, že Mise taková prohlášení prošetřovala a hodnotila je na podkladě svědectví. Rezoluce rovněž nezmiňuje, že zatímco činitelé Hamasu byli ochotni se s Misí setkat, izraelští činitelé to odmítali, a dokonce jim odpírali vstup do Izraele. Mise musela dopravovat izraelské oběti útoků Hamasu do Ženevy, a to na náklady OSN, aby je mohla vyslechnout. Mise shledala tato izraelská svědectví jako důvěryhodná a začlenila je do svých zjištění.

Rezoluce dále tvrdí, že pozorování zprávy, že izraelská vláda „výrazně přispěla k politickému klimatu, v němž nesouhlas s vládou a jejími akcemi … není tolerován“, bylo mylné. Ve skutečnosti bylo dobře zdokumentováno – a bylo podrobeno uvnitř Izraeli široké diskusi – to, že pravicová vláda premiéra Benjamina Netanjahua vyšetřovala a pronásledovala politické aktivisty, jakož i potlačovala kritiku a zdroje potenciální kritiky akcí izraelských vojenských sil, obzvláště kritiku nevládních organizací, jako je skupina vojáků – disidentů „Prolomit mlčení“.

Žádná odpovědnost. Rezoluce sněmovny je obzvláště důrazná ve svém odporu vůči doporučení zprávy, aby – pokud se Hamas a izraelské úřady nepustí do věrohodného vyšetřování a nepředají osoby odpovědné za válečné zločiny spravedlnosti - záležitost byla postoupena k možnému stíhání Mezinárodnímu trestnímu soudu. Rezoluce tvrdí, že to je nepotřebné, protože Izrael „již provedl početná vyšetřování“. Izraelské skupiny pro lidská práva však opakovaně kritizovaly odmítnutí jejich vlády zahájit jakékoliv nezávislé vyšetřování a doložily, jak izraelská vláda odmítla vyšetřovat svědectví o válečných zločinech z úst vojáků. (V tomto bodu bylo obvinění z nesprávného chování izraelských vojenských sil v průběhu konfliktu vzneseno pouze proti dvěma vojákům, kteří ukradli kreditní karty v palestinských domech.)

Primárním motivem pro vznik rezoluce se zdá být snaha blokovat jakékoliv posouzení formulovaných doporučení, aby ti, kdož jsou stíháni pro válečné zločiny, za to nesli odpovědnost. Protože IIC nikdy neobvinila nikoho ze země, v níž bylo provedeno poctivé a komplexní interní vyšetřování válečných zločinů a byli stíháni ti, kdož byli shledáni odpovědnými, cílem Kongresu se zdá být snaha chránit válečné zločince před stíháním.

Výsledkem je to, že průchod této rezoluce není prostě jen věcí domnělého vlivu AIPAC nebo jen další příklad dlouhodobé kongresové podpory izraelskému militarismu. Tato rezoluce nepředstavuje nic menšího než formální odmítnutí mezinárodního humanitárního práva oběma politickými stranami. Podpora USA lidským právům a mezinárodnímu právu byla vždy nevyrovnaná, ale Kongres nikdy nezaregistroval takový ohromný většinový výsledek, který diskredituje tyto universální principy tak kategoricky. Je to dědictví zahraniční politiky Georgie W. Bushe, které – touto rezolucí – Demokraté ne méně horlivě než jejich republikánští partneři tak nyní vzali za svou.

Stephen Zunes